Země bez chleba (1933)

Můj oblíbenýChris Markertvrdil, že žádný dokument není objektivní, ale vždy se v něm odráží názor tvůrce. Ovšem u tohoto snímku jsem se cítil Buňuelem manipulovaný a citově vydíraný až moc na sílu. Přimělo mě to, podívat se na dokument „De gevangenen van Bunûel“, který byl natočen na stejném místě v Las Hurdes asi 70 let poté. Je vidět, že Buňuel chtěl upozornit na špatnou situaci chudých oblastí Španělska, ale používal lež a ukazoval situaci horší, než byla, aby prosadil dobrou věc, větší zájem vlády o tyto oblasti. Například mrtvé dítě nebylo mrtvé, jen uspané, a jeho pohřeb nahraný. „Náhodou“ spadnuvší kozu ze skály zastřelil sám režisér stojící mimo záběr, ale kouř z pušky byl krásně vidět. Starého slabého osla přivázal u rozbitých úlů a nechal ho k smrti ubodat včelami. O místních lidech mluví jako o primitivech. Ještě v roce 2000 se místní nejen pamětníci cítili uraženi. Nedivím se jim. Dokument je natočen dobře, ale já nemám rád, když se dobrá věc prosazuje pomocí lží a citového vydírání.

Země bez chleba je dokumentem o jednom extrémně chudém regionu – Las Hurdes ve Španělsku z počátku minulého století. Zakládá si na realistické kameře a skutečném zachycení problémů tamějších obyvatel a drsné a vyprahlé krajiny. Místní lidé mají hlad, jsou nemocní, různě postižení a často umírají. Popravdě mě tento dokument ale moc nezaujal a v dnešní době už je neaktuální. Dokážu se vcítit do existenčních problémů místních obyvatel a přát jim lepší život. Nicméně podobných míst na planetě je stále hodně a před sto lety to nebylo až tak výjimečné. Tvůrcům patří kredit za to, že na problém upozornili a také díky nim se situace v regionu postupně zlepšila, i když vlivem občanské války až mnohem později. Na rovinu, kdyby to nenatočil Luis Buñuel, tak to téměř nikdo neuvidí. Odhaduji, že si z tohoto dokumentu odnesl mnohé inspirace do své pozdější surrealistické tvorby.

"Učitelé dohlíží na děti, aby snědly krajíc chleba ve škole, neboť doma by jim je mohli sebrat rodiče." Nebo: "Tento vesničanem byl před pár dny hadem pokousán. Jed samotný není smrtelný, ale lidé často zemřou ve snaze ho vyléčit." Nejznámější španělský režisér, oblíbené téma surreálních životů a vizionářLuis Buñuelvytvořil dokonalou parodii na cestovní dokument, která i přes svoji politickou zátěž dovede diváka pobavit i v době, kdy se namísto Franca řeší Covid a Hitler je oblíbeným memem z videí o Pádu třetí říše. Las Hurdes možná jsou Tierra sin pan, ale rozhodně ne Tierra sin chiste - tedy aspoň pro nás, buržoazní cyniky bez špetku pochopení a se zbytečným nadhledem.

Zaujímavé, ktovie čo viedlo Buñuela k takej úmyselnej dramatizácii, preháňaniu, až zabitiu dvoch zvierat, kvôli efektnosti filmu. Surrealizmus? Neskôr našťastie pokračoval už len v hranej tvorbe. EDIT 2022: Podľa knihy "Úvod do dokumentárneho filmu" od Billa Nicholsa bol Buñuelov uštipačný a ofenzívny komentár v tomto rozličnými spôsobmi zavádzajúcom dokumente zámerom, ktorým chcel upozorniť na klamlivú povahu filmu ako média. Nemôžeme veriť všetkému, čo na plátne vidíme a počujeme. Ak je to tak, jedná sa o geniálne dielo. Priznám sa, že takto som ho pred štyrmi rokmi neprečítal.

Luis Buñuel není krutý, ale je věcný. Suchým a dokumentárním tónem nás film informuje o tom, jaký je v regionu chudoba, co se tam děje a jak to dopadá. Smrt je tu na denním pořádku a vypravěč nám tyto skutečnosti prezentuje téměř až chladně. Ale ono to vyznívá o to lépe, protože je jasné, že stejně chladně se k regionu chová vláda, která na nějakou chudobu a umírání kašle. Nadčasové, protože chudoba pořád existuje, stejně jako apatie vládnoucích.