Kráska dne (1967)

Hned počáteční scéna ukazuje, jak se trestaly frigidní ženy v době, která ještě nebyla osvícená myšlenkami feminismu: výpraskem. Z čeho vzniká ženská frigidita? Z toho, že žena ještě jako malá holčička odmítala v kostele přijímat Tělo Páně (svěcenou hostii) – viz vysvětlující vsuvku ve filmu. Dnes, kdy ke sv. přijímání chodí jen nepatrný zlomek populace, ženská frigidita téměř vymizela. Hlavní hrdinka se rozhodne léčit svůj handicap tím způsobem, že se nechá zaměstnat na částečný pracovní úvazek v nevěstinci, neboť soudí, že by to mohlo pomoci rozproudit její sexualitu. Ráda by zažívala orgasmus a ráda by uspokojila svého manžela. Sledujeme ženu procházející galerií úchylů jak Alenka říší divů. Bude její úsilí korunováno úspěchem? – Filmu bych vytknul, že navzdory tomu, že se tam všechno točí kolem sexu, v podstatě není erotický, a že postrádá byť jen stopu humoru. Režisér téma uchopil příliš vážně. Tato vážnost však není osudově hluboká, nýbrž se místy lehce blíží nudě.

Mé vůbec první setkání s Luisem Buñuelem začalo tou asi nejbizardnější (surrealistickou) scénou, jaká v tomto filmu je. To Séverinino fyzické ponižování (i bití) působilo v danou chvíli zcela nepatřičně a nepochopitelně. Jako by to žánrově patřilo do jiného (BDSM) filmu. Postupem času snad člověk něco málo pochopí (z těch náznaků v několika flashbaccích), ale v ten první moment to bylo pro mě trošku šokující. Co musím určitě uznat, že Catherine Deneuve tu svou postavu ženy svou tváří (vzorné manželky a prostitutky) ztvárnila výborně. V podstatě bez nějakých výraznějších emocí, přesto to působilo velmi věrohodně. Tak mě též zaujalo, jak se dají eroticky dusné scény udělat téměř bez nahoty. Něco dnes téměř nepředstavitelného...

Je to o pocitoch ženy, ktorá niečo iné chce, niečo zmeniť vo svojom živote z pohľadu citov. Byt je len príležitosť, miesto, kde by sa nieco mohlo udiať. Ona na to nemá chuť. Film je o nej, o žene, ktorá chce v živote zažívať viac.. nie nudu. Ale sama vlastne nevie čo chce. Tak potom príde nečakane iný muž

Napriek nulovej explicite má film docela solídny drive pokiaľ ide o jeho erotický nádych. Erotický tón témy, ktorú sa usiluje obsiahnuť je ale samozrejme jej neoddeliteľnou súčasťou, a aj keď sa ho jemne snaží dať bokom je jeho aróma jasne badateľná z takmer každej scény. Preto má Belle de jour tak pôsobivú, zdanlivo ohľaduplnú atmosféru voči benému divákovi, lebo v rámci danej pozície by priamy byť mal a mohol, ale namiesto toho je k zobrazeniu svojich ideí vizuálne zdržanlivý a pomyselne ich kladie za úlohu divákovej predstavivosti. Presný opak toho, čo by sa od spracovania podobného obsahu dalo čakať. A cez to je týmito aspektmi výrazne efektný, aj keď trochu rozťahaný.

Náruživé a provokativní, přesto velmi vkusné a seriózní. "Mistři šoku a hnusu" dnešní kinematografie (ano, myslím tím Lanthimose a von Triera, a nejen je...) by se od Bunuelova snímku mohli učit, jak zacházet do niterných pater lidské duše a nepodlehnout při tom vůni kalkulu. Luis Bunuel a scenárista Jean-Claude Carriere se v Belle de Jour ponořují do skrytých tužeb dívky z buržoazních poměrů (ztvárněné chladnou Catherine Deneuve), jejíž vysněné představy o submisivitě nabydou po návštěvě salonního nevěstince reálných rozměrů. Drama je to komorní, zato úderné a nekonvenční, ozdobené Bunuelovým surrealistickým laděním (stěžejním centrem snových kontur se zde stává začátek a konec), jehož dokonalosti a absolutní syntézy s tradičním narativem dosáhli Bunuel s Carrierem o pár let později ve sžíravé kritice salonních poměrů: Nenápadném půvabu buržoazie.