Tajemný předmět touhy (1977)

„Teraz som si istá, že ma miluješ,“hovorí žena počas mlátenia... Veru tak, doba aj paragrafy sa výrazne zmenili, dnes sú podobné milostné scénky prítomné hlavne v pravekých skanzenoch, obvykle nazývaných aj osady. Film o nebezpečenstve modrých vajec u starého pána, ktorý sa naháňa ako nedokrvený za mladosťou, neuvedomujúc si, že smrť nemusí nastať len v posteli.

Dobre natočený príbeh vášne a citovej manipulácie, zaslepenosti a arogancie. Postarší zazobaný vdovec totiž vzplanie túžbou, keď spozná mladú príťažlivú Conchitu. Tá spočiatku pochopiteľne placho odmieta, no postupne jej hra začína zreteľne nadobúdať kontúry sebeckej manipulácie s cieľom využívať citom zaslepeného Mathieua vo svoj prospech. Produkcia je síce technicky dobrá ale všetku prácu s emóciami si oddrú herci. Fernando Rey nehrá zle ale ale je dosť nevýrazný. Mathieuove rozprávanie je tak suchopárne, až kým sa na scéne neobjaví Conchita. Teda Conchity. Luis Buñuel zrejme usúdil, že na stvárnenie dvojtvárnosti Conchity bude lepšie použiť dve rôzne herečky. Osobne som však medzi ich správaním veľký rozdiel nenašiel. Pôvabne chladná Carole Bouquet a ohnivo emocionálna Ángela Molina sú tým čo dodáva filmu atmosféru. Pri pohľade na ne asi každý muž pochopí prečo Mathieu stratil hlavu. Buñuel sa tu však zahráva aj s ďalšími motívmi. Hlavné postavy totiž na každom kroku narážajú na teroristov a vo filme sa niekoľkokrát objaví tajomné vrece. Ich význam mi však zostal skrytý. 75%

„Ozbrojená revolučná skupina Ježiša Krista.”•Skrátka: španielsky provokatér č. 1 - Luis Buñuel, ani vo svojom úplne poslednom titule s názvom -Cet obscur objet du désir[Ten temný objekt túžby], zrejme ani tentoraz ne[z]ostal svojej klasickej štipľavej povesti absolútne nič dlžným, i keď by som zase na druhej strane rovnako tiež predsa rád podotkol i to, že sa vskutku práve teraz akoby držal na uzde, ak teda aspoň nepočítam i zopár naozaj »šteklivých scén« s ústrednou protagonistkouConchitou, ktorej rozhodne zručne sekundoval aj jej mužský náprotivokMathieu Fabertv podaní «španielskej legendy»Fernanda Reya, ktorý s daným buñuelovskýmautoromsíce nespolupracoval po prvýkrát, no v tomto prípade sa podľa mňa ani zrovna nejednalo o ich najlepšiu spoluprácu. Tou by ale totižto mohla byť najmä konkrétne táto z roku1972:Le Charme discret de la bourgeoisie.•Nerád by som totiž ďalej bližšie čokoľvek špecifického prezrádzal, no zároveň by som vás maximálne tak naďalej navádzal snáď len k tomu bodu; sa asi iba hádam najviac zamerať na postavuConchity, či si vôbec všimnete príslušné zmeny na jej fyziognómii; čo pre mňa osobne určite predstavovalo rušivé prvky, zatiaľ čo pre takého protagonistuMathieua Faberta, mimochodom španielsku obdobu "Humperta Humperta" [postavu z Nabokovho románuLolita; pozn. recenzenta] - napokon asi ani nie, ktorý bol mimoriadne traumatizovanou osobou predovšetkým len z toho prostého hľadiska, že sa akosi stále  „nemohol dostať do ženských nohavičiek,” čo bol v podstate i akýsi hlavný leitmotív daného kinematografického diela, ktorý sa ale postupom času stával príliš stereotypným a opotrebovaným, pretože okrem toho daný titul neprispel extra ničím zaujímavejším, čo by následne stálo za väčšiu pozornosť; skôr na mňa zapôsobil až celkom neadekvátne v tom ponímaní, že sa mi nejako nechcelo správne [u]veriť tomu, že by si ústredný hrdina/nehrdina-nechal takto extrémne skákať po hlave?!•Ďakujem veľmi pekne, ale viackrát si neprosím ďalšiu porciu dotyčného 'buñuelovského' pokrmu; na jedno prežretie bohato stačilo...

„Máte rád sladké?“Ani v posledním Buñuelově filmu není buržoazie mimo ohrožení. I tentokrát je člověk, mezi jehož hlavní starosti patří jídlo, sex a obava ze ztráty tváře, po zásluze vláčen z jedné situace, která ho vyvádí z konceptu, do jiné. Pan Mathieu si přitom na absolutní kontrole svého okolí zakládá. Byty, v nichž má dojít k milostné schůzce, přizpůsobuje své představě stejně, jako režisér proměňuje divadelní jeviště. Kontrola předpřipraveného představení mu dává pocit převahy, jehož ztrátu (tedy odbočení od scénáře) přísně trestá. Stejně tak musí být okamžitě eliminováno jakékoli jiné narušení pořádku nebo prostoru, za jehož pána se považuje (absurdní scény s mrtvým potkanem a mouchou v drinku). Každému objektu dle mínění hlavního hrdiny náleží pevně dané místo. Není tedy divu, že se také Conchitu snaží včlenit mezi ostatní výbavu interiéru. Je pro něj jen prostředkem k sexuálnímu uspokojení, fetišem, nikoli cítící bytosti, což si ale – jak již tomu v Buñuelových společenských satirách chodí – sama uvědomuje a dokáže s tím nakládat. Díky míře samostatnosti, kterou ženská postava vykazuje, působíTajemný předmět touhyjako opožděná reakce na ženskou liberalizaci. Zvýšený zájem o společenské dění, dříve Buñuelem reflektované více na podprahové úrovni, prozrazuje i násilné včlenění teroristických akcí do vyprávění. Zdá se přitom, že celoživotní surrealista tuto novou formu anarchismu neprozíravě vítal jako účinnou obranu před buržoazní zatuchlostí. Stejně jako s jinými motivy filmu, i s tímto Buñuel naštěstí pracuje s nadsázkou. Ta je vTajemném předmětupřítomna na úrovni jednotlivých scén i celkové narativní struktury (výchozí situace připomíná anekdotu ve stylu „Potkali se ve vlakovém kupé buržoa, trpaslík a počestná dáma…“). Hůř než u jeho předchozích filmů se ovšem odhaduje, kdy šlo ještě o režisérovu podvratnost a kdy prostě o nedostatek tvůrčích sil a nápadů. Například zvuková stránka je, vyjma gagu ze samého závěru, velmi odbytá (vzhledem k Buñuelově hluchotě vcelku pochopitelně), příliš mnoho scén se od sebe stylisticky výrazně neliší a splývá a příběh v jádru vlastně jen variujeNenápadný půvab buržoazie. V něm příslušníci buržoazie nedokázali usednout ke společné večeři, tady Mathieu ne a ne spočinout s vyhlédnutou dívkou v loži.Tajemný předmět touhyje přes svou myšlenkovou bohatost hlavně odleskem lepších děl tvůrce, od něhož v té době surrealistickou štafetu již převzali jiní (Saura, Almodóvar). 70%Zajímavé komentáře: Radko, Willy Kufalt, mortak

Svým způsobem je to takový klasický Buñuelův film, s jeho nejčastějšími oblíbenými tématy a kritikami určitých skupin lidí, ale nahoru to tahá zajímavý vývoj tragikomického příběhu, na kterém spoustu věcí můžou a nemusí být pravda. To mě i přes určité nedotaženosti opravdu bavilo sledovat a hlavně díky tomu u mě převažují spíš kladné než záporné dojmy. Nejedna scéna se mi totiž vryla do paměti a něco do sebe to mělo určitě, jen to ve mě nezanechalo tolik, jako třeba Anděl zkázy nebo Tristana. Ty mi totiž přijdou zajímavější - námětem i přesahem. Btw, je fascinující vidět, SPOILER že Buñuelův poslední film končí pravděpodobnou zkázou civilizace stále narůstajícími teroristickými útoky (které bych tam čekal líp zakomponované, když už mám jmenovat nějaké to mínus)... celkem by mě zajímalo, co přesně to o něm na sklonku života vypovídalo. KONEC SPOILERU Slabé 4*