Deník komorné (1964)

(+ Spoiler) Příběh o ženě, která nepoznamenaná vstupuje do cizího prostředí, mimochodem dobře zprostředkovaného obrazu  polarizované společnosti 30. let. Dívka je okolím vnímána jako nástroj, a byť jsou její prvotní záměry dobré - touha po spravedlnosti, nápravě vraždy nevinné holčičky - nakonec přistupuje na hru ostatních. Stává se pokrytcem a využívá jich, aby se domohla lepšího postavení, otázka etiky stranou. Ve filmu snad nenaleznete dobré postavy, každý skrývá nějakou špatnost, která postupně vyvřeje na povrch. Film zobrazuje odvrácenou stranu člověka, a to není málo.

Rozhodně bych netvrdil, že tento Buñuel je méně surrealističtější než jiní. Ve smyslu ovšem buñuelovského surrealismu a nikoli bretonského, který opustil již po svém druhém filmu. Stejně tak se vyhnu analýze stavu francouzské vesnické společnosti před 1. Světovou válkou (neliší se příliš od té naší, jak ji známe z českých románů a filmů). Začlenění komorné (Jeanne Moreau pravděpdobně plně uspokojila jak naše tak i Buñuelovy představy) do této zdánlivě nesourodé společnosti, je osou, kolem níž se děj (či spíše příběh) otáčí. Aby to ale bylo možné, musí zůstat vražda malé Claire neobjasněna. Celestýna má dva cíle: dokázat, že Claire zavraždil posluha Josef, a když se jí to ani  podvodně nepodaří, zaujmout roli Mme Monteil, což po sňatku se sousedem, ex-kapitánem Maugerem, vypadá velice nadějně. Častým pod-tématem Buñuelových filmů je fetišismus; zde jsou to nohy a boty: Celestýniny krásné nohy jsou v opozici s Claiřinýma nohama, po nichž lezou šneci a botky otce Mme Monteil s Josefovými botami, které měly dokázat jeho účast na vraždě.

Musí trpět. Pak lépe chutná. ... A mně se to líbí.Pravou povahu člověka lze poznat podle toho, jak jedná s osobami, které jsou mu vydány na milost. Zvolená optika služky je tedy ideální a výsledkem pohanění všeho, co je každému milé zdravému selskému rozumu - venkovského života, manželství, sousedství, tradičním rolím. Antisemitismu.
Lidské dobro not included.Od jiných Buñuelových nenápadně půvabných pitev buržoustských poměrů seDeníkliší netradičně až colombovskou zápletkou dětské vraždy.

Denník komornej som videl pred viac ako 15 rokmi a prakticky nič okrem Jeanne Moreau som si z neho nepamätal. Dnes som pozorne sledoval dianie na obrazovke, ale spokojnosť sa nedostavila. V niektorých detailoch a vo vykresľovaní prostredia a života na panstve som nemal vážnejšie výhrady. Tie som mal k celkovej koncepcii diela, nekonzistentných dialógoch a konaní postáv, vo vyšumení niektorých motívov do stratena a koncu, ktorý považujem za pohŕdanie divákom. Herecky samozrejme dominovala Jeanne Moreau a nestratili sa pri nej ani niektorí z ďalších hercov. Film ma nesklamal, iba utvrdil v rezervovanom postoji k dielu Luisa Bunuela.

„Služobný denník” slúžky Célestiny jestvuje zrejme iba v jej mysli, keďže som ju nikdy nevidel si čosi do akéhokoľvek » debilníčku « zapisovať, ale asi najmä aj kvôli tomu, aby vôbec nikto nemohol z neho čokoľvek čítať, a tak musí už automaticky disponovať dokonalou pamäťou, alebo aj nie, že má dokonca za lubom úplne niečo iné ? Ako sa to vezme, pretože sa dá prehlásiť, že je akýmsi sexuálnym objektom na rozľahlom panstve, kam prišla z Paríža za prácou, kde prevláda zvláštna nevraživosť medzi susedmi, aj intrígy vo vnútri veľkého domu, či prehnané puntičkárstvo Madam Monteil, ktorá tu vládne železnou rukou, všetko sa ale náramne skomplikuje záhadnou vraždou malého dievčatka v lese, kedy Célestine už veľmi dobre vie, odkiaľ vlastne vietor fúka, keď sa snaží o to, či sa vrah prizná ? / Francúzska legenda kinematografie Jeanne Moreau a španielsky provokatér č. 1 Luis Buñuel, rozohrávajú bizarnú štúdiu medziľudských vzťahov tak, ako sa nám ani nesnívalo, v znepokojivom, čiernobielom šate, za účasti ďalších hereckých kapacít - v prvom rade MICHEL PICCOLI, ďalej Georges Géret, Daniel Ivernel a Françoise Lugagne, či aj scenárista Jean-Claude Carrière, sa na chvíľu objaví v úlohe kňaza. Pri sledovaní som mal inak extrémne divný pocit.