Nazarin (1959)

Luis Buñuel v jednom z raných zkoumání křesťanství ilustruje, jak by to mohlo vypadat, kdyby to vzal někdo skutečně vážně. Výsledky jeho uměleckého experimentu, v němž i ty stopy surrealismu podtrhují klinickou proceduralitu, jsou v jistém smyslu očekávatelné, ale v žádném případě banální. Například:
1)Být křesťanem zkouší navážno málokdo. 
2)To, co se za křesťanství obvykle vydává, je jen málo závazná konfesní hra, případně organizované kacířství. Kierkegaard approves.
3)Luis Buñuel, jediný křesťan široko daleko, byť pouzein abstracto.
Titulní exemplář vážného a nikoliv hloupého křesťana, staví Buñuel do řady ne zcela nepravděpodobných situací. Na zapáleného duchovního, který následkem svých zásad přichází postupně o veškeré existenční zázemí, potřebné nikoliv jen pro výkon mise, ale holou existenci, se nabaluje jádro apoštolů, které spojuje především to, že nechápou buď Nazarina, nebo si špatně vykládají svou oddanost jemu.
Shrnutí Buñuelových uměleckých pozorování je o to závažnější, že i když je autor očividně skeptický, nesklouzává ke škodolibosti. Výslednice střetu světa a novozákonních zásad svědčí o tom, že nestojí-li v opozici, jistě přinejmenším v kvadratuře. Nietzsche approves too.

„Confesso a Dio onnipotente e a voi fratelli che ho molto peccato in pensieri, parole, opere e omissioni. Confíteor Deo omnipoténti, et vobis, fratres: quia peccávi nimis cogitatióne, verbo, ópere et omissióne. Per mia colpa, mia colpa, mia grandissima colpa. Mea culpa, mea culpa, mea máxima culpa.” ["Vyznávam Všemohúcemu Bohu a vám, bratia, že som veľmi zhrešil myšlienkami, slovami, skutkami a opomenutiami. Vyznávam všemohúcemu Bohu a vám, bratia, že som veľmi zhrešil myšlienkami, slovami, skutkami a opomenutím. Mojou vinou, mojou vinou, mojou najväčšou vinou. Moja chyba, moja chyba, moja najväčšia chyba."]•Skúste si vskutku predstaviť nasledovnú situáciu v tom ponímaní, že by sa povedzme znovu narodil"Ježiš Kristus"v rámci najnovších dejín: ako by sa vlastne k nemu ľudia opätovne teraz správali + ďalšie súvislosti, ktoré azda k tomu už automaticky prislúchali, sa dozviete iba v tomto priam excelentnom spracovaní v naprosto majstrovskej vízii v podaní ŠpanielaĽUDOVÍTA Buñuela, tvoriaceho v mexickom prostredí s navrch ešte konkrétne i s jedným bravúrnym hereckým prejavom v podobe španielskeho predstaviteľaFRANTIŠKA Rabalaako ústredného protagonistu menomNazario, farára, ktorý prevažne akosi iba neustále kráčal naprieč tŕnistou cestou s niekoľkými prekážkami v jeho spletitej ceste, pričom, ako tak ďalej i pozerám, tak človek sa totiž povahovo VÔBEC nezmenil ani po tisíckach uplynutých rokov, čo je i mimoriadne smutné skonštatovanie danej situácie.

Luis Buñuel se nezapře v tématu víry, stejně jako v několika lehce vtipných nápadech vložených do jinak hodně vážného děje (např. přicházení a vycházení do bydliště hlavní postavy oknem), doplní si společnost vedlejších postav i liliputánem, natočí poutavé scény, odvypráví zajímavý alegorický příběh s nejedným pozoruhodným dialogem a myšlenkou... ale tentokrát mě přesto neoslovil vcelku tolik, jak jsem zvyklý. Možná se až příliš motá kolem té posvátné víry, k níž oproti panu režisérovi nemám tolik silný vztah. Ale spíše mám dojem, že tenhle černobílý mexický snímek z konce 50. let už přeci jen zestárl na to, aby i z dnešního pohledu přinesl v rámci žánru dramatu souvisle hutný prožitek po celou dobu. Příběh o střetu názorů a postojů odhodlaného lidského jedince s radikálně smýšlícím okolím, uznávanými dogmaty a lidskými předsudky vnímám rozhodně jako silný, provedení s kolísavou atmosféru už zdaleka tolik ne.[70%]

Pre Luisa Buñuela tak typická náboženská problematika, opäť so štipľavým pohľadom režiséra na tému. Režisér si berie na paškál kresťanské ideály, poverčivosť, cirkev, či skazenosť ľudskej povahy. Krásne to dokumentujú rôzne pikantné scény, ako vzývanie boha, vyháňanie satana, nekritické uctievanie, ale aj kopance do morálne čistého mnícha. To, čo tu Buñuel ešte len naznačoval, na plne ústa potom vyslovil neskôr vo Viridiane. Posolstvo je zhruba takéto: Človek, ktorý sa striktne riadi hlásaním Krista, nemá šancu obstáť v reálnom svete, budú ho neznášať obyčajní ľudia, stíhať vládna moc, dokonca aj samotná cirkev a jeho počínanie vyjde nazmar. Páčilo sa mi pekne vykreslené prostredie a aj to, že je to na Buñuela nezvyčajne epické a tým pádom ľahšie stráviteľné pre bežného diváka. Celkom ma pobavilo zaradenie filmu do zoznamu najvýznamnejších filmov, ktorý vydal Vatikán (rok 1995, na prianie pápeža Jana Pavla II). Žeby súdruhovia vo Vatikáne niečo nepochopili?

Pouť dobrosrdečného kněze Nazarina, který se snaží žít podle toho, jak kázal Ježíš, ale většině světa to vadí a podle toho taky chudák Nazarin dopadne. A do toho je zde hodně zvláštní paralela na život Ježíše. On by to i sám Ježíš tady měl v současnosti dost těžké, o tom asi není pochyb. Ze začátku mě ten film moc nechytl, ale později mě dokázal zaujmout a je plný zajímavých myšlenek. Taky je to chytře napsané, slušně natočené, dobře zahrané, má to i pár silných scén, je zasazený do poměrně atmosférického prostředí a jsou zde i dobře vedené postavy. Rozhodně ten film má co říct, ale jak moc by se dal označit jako duchovní netuším. Nicméně i tak ve mě nezanechal tak silný dojem, abych se tu víc rozepisoval, takže zůstanu "jen" u 4*. Ale jinak je to pro mě další důkaz, že Buñuel umí (a vlastně se mi ještě ani nestalo, že bych o tom kdy pochyboval). 4*