Triumf vůle (1935)

Necháme-li stranou to k čemu předmět natáčení celosvětově vedl tak lze konstatovat, že to bylo velkolepé a monumentální. Filmařsky až dokonale zvládnuté od davových scén elektrizované mládeže po pochod paramilitárních organizací až po závěrečnou řeč. Nedivím se, že mnoho nacistických pohlavárů vzpomínalo ve svých pamětech na slávu sjezdů strany v Norimberku.

Triumf vůle je nacistický propagandistický film natočený na přímý příkaz Adolfa Hitlera. Premiéru měl 28. března 1935 v Berlíně a dodnes je považován za nejvlivnější a nejnebezpečnější propagandistický film všech dob. Oficiálně je to „dokument“ o sjezdu NSDAP v Norimberku v září 1934. Ve skutečnosti je to 1 hodina 50 minut čisté adorace Hitlera a nacistické strany. Ve filmu lze vidět stovky tisíc lidí v dokonale nachoreografovaných formacích, nažehlených uniformách s prapory a nacistickými symboly. Hitler přilétá z nebe v letadle („Führer sestupuje z oblak“ – doslova božská scéna). Nekonečné řady SA, SS, Hitlerjugend, dělníků s lopatami, vše synchronizované jako švýcarské hodinky. Hitler mluví, dav řve „Sieg Heil!“. Ráno, mlha, slunce vychází přesně nad svastikovými prapory – vše naaranžované do posledního paprsku. Žádné židovské téma, žádné násilí, žádná kritika – jen čistá, krásná, děsivá euforie. Film byl plně zinscenovaný: mnoho záběrů se točilo znovu, formace se cvičily týdny, Hitler měl přesné instrukce, kam se dívat. Vyhrál Národní filmovou cenu 1935, zlatou medaili na Benátském bienále 1936 a na olympiádě v Berlíně 1936 dostal zlatou medaili za „uměleckou dokumentaristiku“. Po válce byl zakázán v mnoha zemích, Riefenstahlová tvrdila do smrti, že to byl „jen dokument“, ale dnes je jednoznačně klasifikován jako propaganda. To intermitentní Hitlerovo vyřvání ve filmu ukazuje, nejen že to byl psychopat, ale stejně jako Putin to byl mesiášký psychopat, tj trpící mesiášským velikášským bludem. Jsem si jistý, srdce dobových vlastenců se u toho musela dmout pýchou. Ta velká vlast plná historie, jíž oni jsou součástí, a proto jsou oni ti nadřazení. A ten velký vůdce, který je vede.

Vlastně je to taková povinná historická četba. Po shlédnutí dokumentu si člověk udělá chtě nechtě poměrně jasný názor, že Hitler byl abnormálně vyjímečný řečník. Dokument je místy nesnesitelně dlouhý, těch pochodů je občas zkrátka příliš. "Strana je Hitler! Ale Hitler je Německo, tak jako Německo je Hitler! Hitler: Slává vítězství! " 50%

Triumf vůle smazává rozdíl mezi fantazií a realitou. Jde o znepokojivou demonstraci síly filmového média, které může být zneužito účelnou prezentací pokřivených politických zájmů a podporováním falešných duchovních hodnot. Triumf vůle však rovněž zůstává i pokrokovým technickým zázrakem, jež zpopularizoval novátorské postupy a práci s filmovým střihem. Neomezený rozpočet, filmový štáb připomínající menší armádu, precizní organizace práce a celá řada uměle zhotovených míst pro ideální postavení kamer pomohly Leni Riefenstahl splnit největší úkol její kariéry. Předestřít a oslavit před zbytkem světa moc nově vzniklého nacistického státu. Zatímco tehdy film své zadání do puntíku splnil, nyní má funkci varovného přízraku a jasného důkazu vypovídajícím o tom, že vlci v rouše beránčím budou vždy největší hrozbou demokracie. Při sledování Triumfu vůle je ale z osobního hlediska asi nejvíce mrazivé uvědomění, že drtivá většina těch spokojených a usmívajících se lidí, byla do deseti let po smrti.Více.

na pět hvězd to není, ikdyž "obsazení", kamera, střih a výkladová hodnota jsou z hlediska historie skvost... je zde toho na rozebrání hodně, adorovat kromě lyrické scény 20.000 pracovníků s lopatami, není co, jedná se neustále o typicky prvorepublikové masové všelidové shromáždění a průvody s ohledem na fakt přirovnání velikosti německa například ku naší zemi, našim podobným přehlídkám, pochodům a pompéznost sjezdu jakékoliv politické strany si taky dokážeme každý představit i v dnešní době. Co mě zaujalo, je že Hitler se víceméně slovně distancuje od židovské otázky, bere na sebe roli spasitele německého národa, coby sílu německého člověka a tíhu Německa na jeho ramenou. Při docela dlouhé pasáži jsem se ani tak moc nenudil, protože hrála dobrá dechovka, bubnovalo se, pochodovalo, svítilo se loučemi a všude bylo narváno.. "Akorát mě bolí pravá ruka a mám vyřvaný hlas"..