Andaluský pes (1929)

Un chien andalousa neodohráva v Andalúzii a dokonca sa v ňom neobjavuje ani žiadny pes. Za to je dieloLuisa Buñuelaz roku 1929, na ktorom sa scenáristicky podieľal ajSalvador Dalí, plné surrealistických obrazov. Začínajúc nepríjemnou kultovou scénou rozrezania ženského (Simone Mareuil) oka, pokračuje takmer dvadsiatimi minútami zväčša bizarných scén, ktorých význam sa dá vysvetliť všelijako a nijako, najmä keď sa samotná autorská dvojica údajne dohodla, že dej nesmie mať žiadnu logiku. Hrať sa na pseudointelektuála a hľadať skryté významy možno aj tam, kde žiadne nie sú, preto asi nemá veľký zmysel. Surrealistická nápaditosť, presahujúca chápanie veľkej časti publika, sa aleUn chien andalouv každom prípade musí nechať. Ono vytvoriť abstraktné dielo, ktoré na prvý (druhý, tretí aj akýkoľvek ďalší) pohľad nedáva zmysel, ale zároveň svojím spôsobom patrí medzi najvýznamnejšie kúsky v histórii kinematografie, si totiž vyžaduje kumšt. A Buñuel a Dalí dokazujú, že ho majú. Obsahovo možno geniálne, možno stupídne, výpravne každopádne zaujímavé.

Přišel jsem kvůli kultovnímunejrealističtějšímu zobrazení vybodnutí okaa psychicky jsem to vzdal kvůli dvěma oslům ložených na taženém piáně.Luis Buñuelje nezapřetelně působivým a významným tvůrcem, ale tohle mi na něj poBuržoaziilehce rozhodilo názor. -- po druhém zhlédnutí proběhlém ve škole (pozor, v umělecké třídě filmařů!) musím změnit hodnocení, neboť se mi některé myšlenky lépe rozleželi v hlavě a v té (cituji mnohé) ''nechutný píčovině'' jsem našel jistého smyslu/logiky a vlastně se i dobře neironicky pobavil [a vyveďte mě z omylu, mýlím-li se, ale pouze formuluji svoje asi podobně nastupující asociace, které se ale s filmem vylučují ze všech nejméně a proto si je též dosazuji coby jistou intepretaci. za mě to je o (sebe)kázni - postavy totiž v několika všemožných obrazech a sekvencích (provázané byť ne úplně logicky stylem ''tenhle se podíval sem a uviděl tohle, když se odíval jinam, napadlo ho zase tohle'') bojují samy se sebou a svými touhami, zálibami, vnitřními pnutími a nutkáními, přičemž ona kázeň jim ho právě ubírá. konfliktem a tématem je tedy morální zásadovost postav (resp. co po nich chce společnost a autoritářská společnost) proti tomu, co ony samy chtějí dělat (nejlepší příklad nacházím v useknuté ruce, kdy jsou všichni rozháněni policistou=morální autoritou, zatímco jediná postava do ruky bodá hůlkou=nějaké pnutí, kdy prostě činí zcelaobyčejnou činnost, protože ''prostě chce'' - další za příklad uveďme oblečení, do kterého se má mužská postava obléct, formální košile a tohle všechno, ale on to odmítá - ruka s mravenci=možný odkaz na Kristovy hřeby, další odsuzování lidskosti, navíc ho ti mravenci zevnitř rozežíraj+kompoziční podobnost s lidmi na chodníky okolo ruky). tento konflikt je poté podpořen ještě tématy stále se opakující se smrti, která má onomu vnitřnímu souboji dodat na významu a naléhavosti, protože postavy vtahuje do bezvýchodnosti situace ''už si konečně vyber'' - a když si vyberou, je to většinou špatně (tažená piana=nutkání postavy, mrtvoly=dělej!!!). prostě stejně všichni umřeme. nevím, dává mi to smysl, ale to jen nadhazuji témata, co mě k filmu napadly a jak je vidno, hodně vjemů jsem i vynechal. no ale jak vysvětlit úplný úvod ještě z hlediska formulace váhám.   jo a sorry, ale jak samotný film, tohle je hodně asociativně psaný příspěvek]

Môj najobľúbenejší nemý film. To množstvo nápadov, ktoré sa stihne za šestnásť minút prestriedať... väčšina celovečerných filmov neovplýva toľkou originalitou. Plus tá úvodná scéna. Šoková terapia aj 95 rokov od svojho vzniku. A to, že jednotlivosti spolu nijak zvlášť nesúvisia... čítali ste, kto písal scenár?

Vzhledem k tomu, že na tomhle veledíle, i když ani ne tak dlouhém, pracoval pan Salvador Dalí, tak by se dalo tak trochu očekávat, žeAndaluský hafannebude zrovna filmový kousek, jehož pravá myšlenka dojde každému. Přesněji řečeno, nedojde skoro vůbec nikomu, což znamená, že ani mně ne. Úplnej moula však nejsem, řezání oka totiž rozhodně musí bolet, přičemž tu bolest si rozhodně dokážu představit. 5/5

(LFŠ 2022) Po dvanácti letech jsem se opět dostal ke zhlédnutí Buñuelova ikonického surrealistického filmu a pocity ze zobrazovaných výjevů zůstaly nadále rozpačité. Na jednu stranu jeAndaluský pesmorbidní a zvrhlý, na tu druhou - možná i neúmyslně - vcelku humorný. Nařízlá bulva, mrtvoly zvířat tažené na klavíru, všudypřítomný chtíč a ono "stigmatické mravenčení" - jako by divák sledoval nějaký zvracený sen, který ho děsí (a možná i podvědomě fascinuje).