Mléčná dráha (1969)

„VERÍŠ V BOHA?”•Konkrétne azda nielen iba na túto priam pálčivú otázku, sa v podstate snažil odpovedať tento obzvlášť provokatívny, španielsky režisér menomL. Buñuel, ale zároveň sa k tomu ešte rovnako zapodieval aj mnohými ďalšími, teologickými otázkami, na ktoré taktiež postupne hľadal odpovede, a mimochodom, čo vskutku napokon vypátral, sa dozviete práve len v tomto pomerne dosť zaujímavom, filozofickom prevedení s klasicky sa objavujúcimi surrealistickými prvkami, ako skrátka už medzičasom na tohto špecificky nadaného autora i automaticky prislúcha, čo nemusí byť každému puritánskemu divákovi hneď po srsti; v prítomnosti sa systematickým spôsobom zhlukovalo niekoľko podstatných schém, ktoré sa [s]transformovali v rámci jedného celku → kráčajúce postavy v súčasnosti, akýsi dvaja chudobní pútnici, idúci z Francúzska do Španielska,Pierre[FRANKEUR]aJean[TERZIEFF], počas ich strastiplnej púte, zaznamenávali jednotlivé udalosti naprieč minulými dekádami, ktoré predchádzali danému príbehu, pričom tieto „skoky po časovej osi,” naberali čoraz viac reálnejších kontúr, kedy ma neustále bavilo objavovať, kohože to vlastne zase [ne]poznám v ďalšom nastávajúcom zábere, alebo sa proste jednalo o častejší výskyt francúzsky hovoriacich predstaviteľov pod taktovkou legendárneho španielskeho tvorcu, v minulosti tvoriaceho dokonca až kdesi v Mexiku!•Normálne som uvažoval nad plným počtom hviezdičiek, no akosi sa mi zdalo, že sa mi príslušný, kacírsko-katolícky príspevok, predsa trošičku máličko miestami i vliekol, no napriek tomu zvyčajne prevládala stála spokojnosť → bohatý obsah názorových myšlienok, vychádzajúcich z exaktného podkladu.

Buñuel si zde pohrává s různými dogmaty a jejich výklady v katolické církvi napříč historickými epochami jakýmsi kaleidospicky útržkovitým způsobem, kdy putování dvou poutníků do Santiaga de Compostela je jen jakousi nití, na niž se ne příliš souvisle navlékají různorodé korálky nejrůznějších příběhů, epizod a podobenství. Často to na mě působilo tak, že se snímek sarkasticky vysmívá všelijakému žonglování se vznešenými slovy, která jsou ale ve skutečnosti bez skutečného obsahu, a tito velkohubí uctívači Krista či Panny Marie přitom žijí úplně odlišné pokrytecké životy, které pravost jejich víry popírají. Naopak neokázalé a přirozené křesťanské ctnosti zdobí úplně obyčejné lidi, kteří se s poutníky rádi dělí i o to své málo, aniž by přitom měli plnou hubu Boha nebo víry. I přes zdánlivě neuspořádaný způsob vyprávění film nepůsobí nijak chaoticky, pokud ovšem divák přistoupí na Buñuelův surrealistický filmový jazyk a snaží se najít pravý smysl předkládaného sdělení či obrazu. Přitom není podstatné či dokonce nutné tento smysl najít, důležitější je vlastní pokus o kritické zamyšlení. Buñuel tak žádná vlastní dogmata nevytváří, jen zpochybňuje ta již existující a frekventovaná, místy opakovaná dokonce malými dětmi, které ani nemohou tušit význam toho, co mechanicky memorují.

Opravdu nádherný film. Miluji tu buňuelovskou hravost, s jakou postavy a události procházejí napříč staletími, a celé to přitom působí naprosto přirozeně. Právě Mléčná dráha určitě patří k jeho nejlepším dílům. Je sice trochu rouhačská, ale zároveň je zde tolik krásných náboženských scén. Osobně věřím, že Buňuel v jádru zas až takový ateista nebyl. Žádný ateista by nenatočil tak krásné zjevení Panny Marie. A nemohl by spoluvytvořit scénář k takto úžasnému náboženskému filmu.

Mléčná dráhamá povrch i hloubku intelektuálního nihilismu. Luis Buñuel ve svém dalším anarchistickém rozpálení hodil odjištěný granát do otevřeného dvorce katolické církve, počkal až zvířený černý prach opět dosedne zpět na zem, chvilku se rozhlížel přes nářek lidských hlasů a obnaženou kostru katolického ritu slavnostně zachytil na filmový pás. Buñuel spolu s Carrièrem přistupují k ceremoniální události vychytrale a zajásají pokaždé, když natrefí na interní kontroverze a protivenství. Vnitřní katolické spory jsou vedeny jako zanícené filozofické diskuze a z honosného chrámového štítu se rozverné boží oko pustilo do svého vlastního bádání. Surrealismus nepotřebuje přímou účast času a svatojakubská pouť pokrývá dva tisíce let promíchaných, rozvětvených i nestálých pravd a tezí. Dotkne se prvního křesťanského rozkolu na nikajském koncilu a Ježíšovy podstaty. Fascinovaně hledí na milosrdné utrpení jansenismu, jeho předurčenost i lítý boj s jezuitskou opozicí. Zasloužený venkovní spánek je přerušen ávilským biskupem, bohoslužbou priscillianismu a fyzickou potřebou uspokojení lidského těla. Pátrá se po pojmech, jejich významech, pravdách i podstatě. Identifikuje se skutek prvotního hříchu, důležitost posvátnosti, charakterní zásadovost tuhých dogmat, nenávist, krutost, klam i nezbytnost krvavých srážek. Průvodci přes nihilistickou klatbu katolického vyznání jsou Pierre (Paul Frankeur) a Jean (Laurent Terzieff), věřící a ateista na posvátné cestě do Santiaga de Compostely. K výraznějším postavám patří pár zanícených protestanských studentů a lovců Rodolphe (Denis Manuel) a François (Daniel Pilon), víceznačný symbol Panna Marie (Edith Scob), její boží syn a spasitel všehomíru lidstva Ježíš (Bernard Verley), věcný a připravený Anděl smrti (Pierre Clémenti) a zanícený odborník na neposkvrněné početí a španělský kněz (Julien Guiomar). Z dalších rolí: pohotově po dětském požehnání s poutníky toužící animírka (Delphine Seyrig), jansenismem rozhořčený jezuita (Georges Marchal), problematikou křesťanského náboženství obeznámený hotelový vrchní číšník Richard (Julien Bertheau), první zásadní a extravagantní setkání poutníků na cestě (Alain Cuny), precizně buřičský markýz de Sade (Michel Piccoli), jeho spoutaně odevzdaná kořist Thérèse (Christine Simon), sama matka představená kláštera jansenismu (Muni), francouzský kněz s churavým mozkem (François Maistre), stroze přísný francouzský četník (Claude Cerval), věrný hrabě jansenismu (Jean Piat), respektovaný ávilský biskup (Claudio Brook), svérázný španělský hostinský (Marcel Pérès), angažovaná učitelka dětského náboženského představení (Agnès Capri), první diákon priscillianismu (José Maria Berzosa), dobrovolně a slastně ukřižovaná jeptiška (Auguste Carrière), nedbalou marketingovou Ježíšovou prezentací nespokojený apoštol Petr (Jean Clarieux), velmi svědomitý španělský četník (Pierre Maguelon), či k opatrnosti horlivým knězem nabádaná mladá panna ve španělském hostinci (Claude Jetter). FilmMléčná dráhasi rozverně pohrává s přísným katolickým dogmatem s úsměvem na tváři, čerstvou květinou v náprsní klopě a revolucionářskou písní na rtu při papežově popravě. Znevážení má nejvyšší účinek při slovní přestřelce ověřených pravd, při jejich vzájemném popírání a exhibování morální přetvářky rozkolu ideálů a skutečnosti. Dogmata mají pochybnou konstrukci a vsází vše na strach. Jedinečná nihilistická filozofie ve filmu!

Svet dogiem a herez krestanskej historie prezentuje Bunuel v burlesknom rozpravani o dvoch tulakoch,cestujucich z Pariža do putnickeho miesta Santiago de Compostella.V jednotlivych historickych scenach sa objavuju rôzne historicke postavy,bez časoveho či logickeho poriadku.Vo filme tak uvidime Ježiša,Pannu Mariu,španielskeho heretika zo štvrteho storočia atd.Vo filme je aj niekolko nezabudnutelnych scen či už je to mniška ktora sa nechava dobrovolne ukrižovat,knaz popisujuci v krčme mariansky zazrak,učitelka zo žiakmi hra na luke naboženske predstavenie atd.Bunuel v tomto filme ironizuje zakladne mysteria katolicizmu a ich dejinny vyznam.