Láska ve městě (1953)

Filmový časopis Láska ve městě, jenž jako audiovizuální žurnál vytvořila skupinka neorealistických filmařů, je velmi zajímavou reflexí doby a místa svého vzniku a rovněž i atraktivním formátem kinematografického vyprávění. Různé pohledy šestice autorských režisérů přináší kritický i groteskně dojemný portrét společnosti v poválečné Itálii, rádoby "dokumentem s reálnými postavami." Vše spojuje osobnost Cesare Zavattiniho, který jednotlivé střípky zpracoval a složil do jednotného, avšak žánrově různorodého díla (němá etuda, drama matky a jejího dítěte, reportáž o sebevraždách). Jednotliví tvůrci zde nezapřou svůj pozdější specifický styl, přičemž nejvíce vynikají povídky Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho, ozvěny jejichž tvorby Láska ve městě nese vůbec nejvíce. V době svého vzniku byla Láska ve městě jistě nesmírně atraktivní, dnes působí poněkud nekomplexně a zdlouhavě, přičemž ne všechny střípky filmu jsou dokonalé. Za nejpovedenější považuji povídku Zavattiniho jako spolurežiséra o matce, jež se rozhodne odložit své dítě. Ale i Felliniho část je velmi působivá.

Další ze slavných neorealistických snímků (na způsob filmového žurnálu), natočený předními italskými režiséry, který byl tak úspěšný (nepřekvapivě), že z plánových dvou filmů ročně, byl natočen pouze tento. Ono se ani není čemu divit, válkou pokořená Itálie, zmítaná ekonomonickou krizí, měla opravdu strašnou náladu, sledovat příběhy ztroskotanců žijící ve špíně, prostitutek a sebevrahů. Snad jen ta Felliniho povídka byla natočena trochu s nadhledem a řadím ji k té nejlepší, hned po té poslední. Mario Nascimbene složil výbornou hudbu, především v segmentu o nešťastné Kateřině, lze rozpoznat zárodky jeho neopakovatelného stylu.

Koniec italskeho neorealizmu... film je len zrucna reziserska rutina, hodne dlhy navyse bez hereckych vykonov, len s nehercami. Ja mam rad neorealisticke filmy z Talianska 40. rokov : 50 %

Láska ve městěje neorealistickým filmovým fejetonem. Jednotícím rámcem je celkem ostrá kritika italské patriarchální společnosti, jde vlastně o "dokumentárně" stylizovanou obžalobu mužů, toho světa, který často za opojení a závrať v náruči nechce nésti odpovědnost. Jde tu především o práva genderová a sociální.Carlo Lizzani-Láska, která se vyplácíaneb prostituce římská jako následky nestálosti, zlovolnosti či chtíče mužů v polodokumentární formě a ironickém rytmu.Michelangelo Antonioni-Pokus o sebevražduaneb inscenované reprodukce pocitů zoufalství z rozporů z konce vztahů, často s budoucími následky.Dino Risi-Ráj na tři hodinyaneb jedna z možností k samému seznámení mladých mužů a žen na taneční zábavě v té lehké ironizující náladě při zobrazování těch "obvyklých" situací místa.Federico Fellini-Sňatková agenturaaneb celkem krutější experiment mladého novináře (Antonio Cifariello), neboť zjistí, že hlavní pohnutkou vdavek ochotných žen je bída, závažný existenční nedostatek.Cesare ZavattiniaFrancesco Maselli-Příběh Kateřinyaneb nepokrytá obžaloba společenského řádu v odsouzení Cateriny (Caterina Rigoglioso), je nemilosrdně bita ze všech stran, smyčka pokrytectví se kolem ní stahuje pevněji a niterněji. AAlberto Lattuada-Italové se otáčejíaneb obžaloba mužského nevhodného chování v té intenzivní provokaci italských "civějících" mužských stereotypů v ironičtější frekvenci.Láska ve městěse zajímá především o bídu chudých žen, často samoživitelek ve společnosti, v níž je to nevhodné. Film má v tomto ohledu celkem působivou sílu.(20.07.2025)

Zajímavé ústředním nápadem zfilmovaných novinových článků v různé formě, snad i jako dobové svědectví o společnosti a poválečném italském filmu. Méně záživné již některými samotnými příspěvky... Až na závěrečnou povídku jsem vnímal vzájemně vzestupnou kvalitu. Režiséra Lizzaniho jsem neznal a jeho chladná povídka ze života prostitutky mě příliš nezaujala. Antonioni si vybral pro svou hranou reportáž alespoň znepokojivé téma dívčích sebevražd a některé zpovědi jsou tu přes režisérovu typickou odtažitost celkem silné. Dino Risi konečně vnáší kousek pozitivní nálady, nakolik tu ještě ve svých začátcích neumí jednoduchou povídku s dobrou atmosférou řádně vypointovat. Fellini stvořil povídku, která se mi dost líbila přítomným nadhledem, zvláště u scén ze sňatkové kanceláře, a řadím ji z této antologie k tomu nejlepšímu – spolu s nasledujícím silným, typicky neorealistickým dramatem matky a dítěte, na němž se podílel i ústřední autor projektu, slavný scenárista Cesare Zavattini. No a poslední povídka (A. Lattuada) o sledování žen po městě upoutá bezeslovným provedením s pár vtipnými nápady, Tarantino by byl se svým foot fetishem z pár záběrů nadšený, ale i na svou krátkou stopáž mi připadal tento segment trochu o ničem. Nebýt předposlední, za mě nejvýraznější a nejsilnější povídky Maselliho a Zavattiniho, ani nevím, kolik toho bych si časem zLásky ve městěaspoň trochu vybavil.[60%]//PS: Jak se dostal Ugo Tognazzi do zdejší hlavičky na 2. místo v obsazení (k filmu s ryze nehereckým obsazením!), to mi vážně hlava nebere, zvláště když ho neuvádí ani IMDb.(13.11.2023)