Noc (1961)

La Notte je druhým dílem volné Antonioniho trilogie o lidském odcizení a svým tématem i vyzněním velmi připomíná Felliniho La Dolce Vita. Film sleduje odcizený vztah dvou manželů během 24 hodin v Miláně.Děj: Manželé Giovanni (Marcello Mastroianni) a Lidia (Jeanne Moreau) navštíví v nemocnici svého umírajícího přítele Tommasa. Giovanni se poté na křtu své nové knihy setká s povrchními intelektuály a Lidia se mezitím vydá na bezcílné bloumání Milánem, kde navštěvuje stará místa z počátku jejich vztahu. Poté oba navštíví večírek u bohatého průmyslníka, kde se Giovanni sblíží s jeho dcerou Valentinou (Monica Vitti), zatímco Lidia flirtuje s jiným mužem a oba čelí pokušení nevěry. Noci končí nekonečnou oslavou plnou povrchních rozhovorů a prázdnoty, kde se manželé vzájemně odcizují ještě více. Ráno se vracejí domů, kde si Giovanni přizná, že už Lidi nemiluje, a ona mu odpoví, že láska mezi nimi dávno zemřela – přesto zůstávají spolu v bezútěšném objetí.Interpretace: Film Michelangela Antonioniho je klasickou studií moderní odcizenosti a existenciální prázdnoty v poválečné italské společnosti. V centru stojí rozpad manželství, které se stalo pouhou formou – bez skutečného citu, komunikace nebo smyslu. Antonioni ukazuje, jak bohatství, intelektuální společnost a moderní architektura (studené skleněné budovy Milána) jen zesilují vnitřní prázdnotu a neschopnost navázat skutečný kontakt. Láska zde není romantickým útočištěm, ale mrtvou zátěží, kterou postavy přesto nedokážou opustit. La Notte je tedy meditací o tom, že v moderním světě může být největší utrpení právě vědomí, že jsme navždy sami – i když jsme spolu.

Velice táhlý, rozvleklý, místy nudný intelektuální film z elitního a intelektuálního prostředí o dobře situovaném, avšak vnitřně prázdném a nespokojeném manželském páru žijícím v italském Miláně.DĚJ:SpisovatelGiovanni Pontanoa jeho ženaLidiase potýkají s krizí manželství. Giovanni slaví úspěch své nové knihy, flirtuje s mladouValentinoua užívá si pozornosti na bohatých večírcích. Lidia se nudí, prochází se po starých místech z mládí a řeší smrt jejich příteleTommase. Oba manželé se postupně vyrovnávají s prázdnotou svého vztahu i života.ZHODNOCENÍ:O čem film tedy byl? O velkoměstské smetánce a elitě, která ztratila veškeré morální hodnoty, je znuděná a svou duševní prázdnotu vyplňuje večírky a umělou zábavou, a o manželství dvou bohatých a úspěšných lidí, ze kterého se vytratila láska, která se povede nalézt až na samotném konci. Znudění měšťáci a jejich problémy, kterým se obyčejní těžce pracující lidé jako já mohou jen vysmívat…

Antoniova artová kamera sa akosi teda i príliš extra »zamilovala« do sprvoti hodne introvertnej protagonistkyLídie Pontanovejv podaní naprosto šarmantnej, francúzskej predstaviteľky Jeanne Moreauovej, ktorú v priam nádherných a pomalých kompozíciách, pomaličky sledovala nielen ako sa zvykne úplne sama túlať po milánskych uliciach, ale zároveň aj zrovna vtedy, keď sa zase povedzme objavovala i po boku svojho extrovertného manžela, resp. úspešného spisovateľaGiovanniho Pontanoav podaní Marcella Ma[e]stroianniho, a to konkrétne na takých miestach, kde sa najmä schádzala akási «milánska smotánka», až to vskutku na tom danom mieste normálne zaváňalo akýmsi puchom, à la W. R. Hearst na taliansky spôsob; aspoň nejako takto som to v podstate i vydedukoval, že niektoré postavy v úlohe štatistov, vlastne ani poriadne nevedeli, ako vlastne naložiť so svojim životom, čo môže na druhej strane kľudne pripomínať i Marcellov, predchádzajúci, kinematografický zárez v podobeSladkého života, ktorý mal s danouNocoui niekoľko spoločných povahových vlastností, ale zasa nie až toľko, aby som si mohol povedať, že danýAutoriba kopíroval, ako snáď na moju dušu zmyslov nadobro zbavený.•Predovšetkým sa asi najviac zameral len na to, aby prostredníctvom naozaj brilantnej kompozície obrazu, následne zachytil presne až 24-hodinový, dejový cyklus, ktorý postupne rozvrstvil v rámci ústredných postáv, a to so samým začiatkom v »dopoludňajšej rovine«, kedy sa zrejme ešte iba jednalo o akýsi krycí manéver zo strany momentálne po citovej stránke silno rozpoloženej a vyššie pomenovanej hlavnej, ženskej postavy, nakoľko to najskôr vyzeralo iba tak, že čosi v danom, manželskom zväzku - niečo začína nejako obzvlášť chradnúť; skrátka ďalšia, manželská kríza, znovu uzrela svetlo sveta, čo asi nie je vôbec nič nové, a čo by sa totižto mohlo vysvetliť až v nasledujúcej, «popoludňajšej rovine», u „talianskeho Hearsta”, kde na scénu konečne prichádza i nová postava čiernovlasejValentínyv podaní Monicy Vittiovej, ktorá nakoniec podaruje akýsi »darček« - hore uvedenému protagonistovi, ako vhodnú alternatívu na sv. Valentína?; jednoducho načrtnuté; buď sa s jej novým príchodom manželstvo dokonca aj stmelí, alebo naopak - kompletne viac naštrbí, až by sa dalo iba napokon s veľkou ľútosťou poznamenať, že sa rozoberie na najmenšie súčiastky?•Taliansky režisér Michelangelo Antonioni vytvoril pozoruhodný, melancholický titul s mimoriadne melancholickou atmosférou, opradenou o značné množstvo melancholických dialógov, až je možno súčasne i značnou škodou, že sa predsa trocha viacej nerozoberal i akurátne vydaný, knižný román zo strany intelektuálneho protagonistu s názvom „La stagione” z knižného vydavateľstvaBompiani, čo koniec koncov divákovi napovedalo oveľa väčšmi v celkovom ponímaní, akoby spočiatku ani nepomyslel, a čo by hneď vysvetľovalo jestvujúcu situáciu.

Zobrazení znuděné italské smetánky (kritikou bych to moc neoznačoval, jelikož se to ani jako jejich kritika netváří) v tom typickém Antonioniho chladném stylu, ale aspoň je to skvěle natočené a aspoň je to chytřejší než všechna jeho ostatní mnou viděná díla, takže se to dá i trochu rozsáhleji rozebírat. Celkově to ale stejně nemá moc co říct, zase se to plácá odnikud nikam a za ty dvě hodiny je to pořád jen o jednom a tom samém, navíc s poněkud omezeným pohledem na manželskou krizi, ale aspoň s pár zajímavými myšlenkami a chytře napsanými dialogy. Přitom to mělo potenciál na víc, jelikož úvodní scéna v nemocnici je skvělá a za ni samotnou bych dal klidně plný počet - ale po ní už to začínal být stále víc a víc klasický Antonioniho film. No co už, tu jeho nejslavnější a mnoha lidmi oblíbenou Zvětšeninu ještě někdy určitě zkusím. 3*

AntonionihoNocje intelektuálním filmem z prostředí intelektuální smetánky, nicméně v rámci své spřízněné kategorie se pohybovala na vlně, na kterou jsem byl schopen se alespoň částečně naladit. TakovýSladký životod Felliniho, roztříštěný během tří hodin do bezpříběhové mozaiky, byl pro mě už naopak silně za hranicí této vlny.Nocmě dokázala přes svou délku zaujmout svou šedesátkovou atmosférou v komorním duchu, pěknou černobílou kamerou, podařilo se mi vžít se i do pocitů postav během pomalu vadnoucího a rozpadajícího se vztahu, stejně tak docela si vedle toho užít skoro až poetický nádech oněch dlouhých pololíných večírků v doprovodu živé jazzové hudby. Je to film z jiné doby, do nížNocdiváka úspěšně vnáší se vším všudy, včetně odlišného, mnohem pomalejšího plynutí času. Je to v nejedné chvíli při správné náladě zajímavý zážitek. Problém je, že i přes jistý soucit k postavám ve mě film většinou nevyvolával ty správné silné emoce, přestože dokázal upoutat mou pozornost po více méně celou dobu, zůstal pro mě s Antonioniho stylem a některými jeho herci až příliš studeným a s ubíhajícími hodinami onen zážitek snadno a rychle vyprchal. Na druhé straně se mi tady hodně líbila Jeanne Moreau, která tu zamlada opravdu zazářila a dovedla upoutat často i jen pohledem očí... Rád jsem film viděl, byť potřebu se k němu vrátit v budoucnu mít nejspíš nebudu a na čisté 4 hvězdičky u mě úplně nedosáhl. Silné 3*:[70%]