Sladký život (1960)

Koncom štyridsiatych rokov a počas päťdesiatych rokov minulého storočia v Taliansku kraľoval umelecký štýl neorealizmus. Tento štýl sa výrazne prejavil aj vo filme a filmy tohto obdobia (napríklad dielo Vittora de Sicu – Zlodeji bicyklov) preslávili talianskú kinematografiu po celom svete a priniesli jej viacero ocenení. Takéto filmy sú už teraz žiaľ doménou iba fanúšikov umeleckých filmov. A každý správny fanúšik ART filmov musí poznať meno Federico Fellini.
Aj napriek predchádzajúcemu odseku sa nedá povedať, žeby bol Fellini tvorcom čistého neorealizmu vo filme. Tvorcovia neorealistických diel sa snažili zobrazovať svet chudobného povojnového Talianska na základe príbehov jednoduchých ľudí. Felliniho ale oveľa viac fascinoval svet bohémov a svet varieté, cirkusu (vo viacerých jeho filmoch je aspoň jedna scéna ako keby z cirkusu, alebo z kabaretu). Napriek tomu sa jeho prvé diela zaradzujú k neorealizmu. Fellini sa rýchlo ako tvorca stal jedným z najúspešnejších talianskych filmárov, keď za dva svoje filmy (Cesta a Cabiriine noci) dostal Oscara za najlepší zahraničný film. Koncom päťdesiatych rokov sa Taliansko konečne hospodársky vzchopilo, začalo v ňom prekvitať blahobyt a bohémstvo, a tak v roku 1960 mohol Fellini natočiť svoj najslávnejší film, práve z prostredia vyššej spoločnosti – La Dolce Vita.
Hlavná postava filmu Marcello Rubini prišiel do hlavného mesta Ríma s motiváciou stať sa spisovateľom, ale nakoniec pracuje ako bulvárny novinár. Pohybuje sa vo vyššej spoločnosti, ktorá ho ale berie iba ako spestrenie svojho nudného života a Marcello je celým ich svetom očarený, ale zároveň neustále hľadá niečo, možno že zmysel života. Má mladú priateľku Emu, ktorú ale neustále necháva samú, pretože je permanentne priťahovaný k svetu boháčov. Nič ho viac neuspokujuje ako účasť na ich zábavkách, ako napríklad na jednej seanse na hrade. Aj keď sám si uvedomuje prázdnotu takéhoto života, nedokáže sa od neho odpútať…
Dej trojhodinového filmu je rozprávaný formou mozaiky, aj keď sa dej formálne (pomocou strihu) dá rozdeliť na sedem častí, možno aj dní. V niektorých rozboroch filmu sa pridáva ešte aj informácia o tom, že každá z jednotlivých časti symbolizuje jeden zo siedmich smrteľných hriechov, čo síce nie je až tak výrazne ako vo Fincherovom thrilleri Se7em, ale isté náznaky sa dajú nájsť. V podstate, vo filme sa dá nájsť neskutočne veľa motívov, pretože celý film je plný symbolov a alegórie, ktoré len v celkovom vyznení dávajú jednotný zmysel, čiastkovo sa môžu javiť inak. Navyše každý divák môže mať vlastné vnímanie filmu, od trojhodinovej nudy po neskutočne krásny film, plný skrytých významov. Toto záleží najmä na divákovi, takže keď je váš obľúbený filmový hrdina napríklad Steven Seagal tak sa filmu radšej oblúkom vyhnite.
Už sa stalo pravidlom, že keď niečo skostnatená rímska katolícka cirkev zakáže, dielu to výrazne pomôže k väčšej popularite (čo to o tom vie aj Dan Brown so svojou knihou Da Vinciho kód). Trošku inak to bolo ale práve s filmom La Dolce Vita. Vo filme sa vyskytlo viacero vecí, ktoré kresťanských predstaviteľov rozhnevali. Už v prvej scéne nad hlavným talianskym mestom letí helikoptéra so sochou Krista a ani tých sedem smrteľných hriechov predstaviteľov Vatikánu veľmi nepotešilo. Ale najviac ich naštvala scéna, keď Marcello ako novinár prichádza na miesto, kde sa údajne zjavila Panna Mária. V tejto, podľa mňa najlepšej, scéne filmu sa ukáže, že deti, ktoré mali zjavenie uvidieť si všetko vymysleli a tak celá maškaráda s modliacimi veriacimi je len úbohou fraškou podporovanou kňazmi. Pri uvedení filmu sa Fellini dočkal obrovskej kritiky od religiózneho Talianska, útočili na jeho osobu diváci aj kňazi. Po takomto prijatí by bol film odsúdený na neúspech, ale po získaní Zlatej Palmy v Cannes sa film dočkal zaslúženého medzinárodného uznania, a aj domáci diváci ho nakoniec zobrali na milosť.
Sladký život sa stal tak známym filmom, že množstvo z jeho súčasti sa zapísalo nielen do histórie kinematografie. Už samotný názov – La Dolce Vita – sa stal synonymom pre záhaľčivý život vyššej spoločnosti a prenikol aj do iných jazykov ako je taliančina. Takisto meno Marcellovho spolupracovníka, fotografa Paparazza sa dostalo do slovníkov ako označenie pre fotografa schopného urobiť čokoľvek pre bulvárnu fotku. A najznámejšou scénou filmu, možno aj celej histórie filmu, sa stal kúpeľ severskej krásky Anity Ekberg vo fontáne di Trevi, čo sa stalo na mnoho rokov symbolom erotiky vo filme. Jednoduchá, ale napriek tomu geniálne scénka, ktorá naozaj patrí k tomu najkrajšiemu a najlepšiemu čo svetová kinematografie vo svojej histórii stvorila. Filmom sa ešte viac preslávil režisér Federico Fellini (a konečne už aj poriadne zarobil, čo mu prinieslo slobodu tvorby) a svetu ukázal veľkého herca, predstaviteľa úlohy Marcella, ktorý sa volá podobne ako hlavná postava – Marcello Mastroianni. Ten sa stal nielen hviezdou filmu, ale aj alteregom Felliniho, keď hral vo viacerých jeho ďalších filmoch, ako napríklad v autobiografickom 8 a 1/2.
Sladký život je jednoducho skvelým filmom, ale nie pre každého. Vyžaduje si vnímavého diváka, ktorý sa nebojí ART filmov a rád hľadá vo filmoch skrytý zmysel. Ak ste tieto požiadavky splnili, skúste si zohnať La Dolce Vita, alebo počkajte kým to pôjde v TV, či vo filmovom klube vo vašom kine. Oplatí sa to vidieť.
Vynikajúca recenzia autora:  Michal Lučivjanský
Zdroj: cinemaview.

Měl jsem velká očekávání a zároveň jsem nevěděl, co přesně čekat. Název Sladký život je možná příliš nádherný, ale uslyším-li někdo La dolce vita, slovní spojení, které se dostalo naprosto všude - jak popkultury, tak suvenýrů nebo názvů cukráren. Z relevantního zdroje, v němž se tvrdí "Then in comes his daughter whose name was Rita / She looked like she stepped out of La Dolce Vita" jsem jednoduše očekával, že půjde o ikonu krásy své doby a vlastně jsem ji skutečně dostal - jednak v podoběAnouk Aiméea jednak v podobě vtipu, na kterém je celý snímek založen. La dolce vita je totiž skutečně o tom nejsladším možném životě boháčů, luxusu, filmových hvězd a všeho toho pokrytectví s tím spojeného. Což je už odGatsbyhomé oblíbené téma. Stáří filmu by možná napovídalo vyčpělost tématu, ale poukazování na zkaženost společenské smetánky je za mě poměrně vděčným tématem nejen filmu, ale i umění obecně - v literatuře třeba Obraz Doriana Graye, 120 dní Sodomy, Molièrův Lakomec či Evžen Oněgin - a nějak by šlo určitě pokračovat. Ačkoliv tedy téma kvituji, ve špatném filmu bych ho neocenil, nebo bych se mu dokonce vysmál za naivitu (neb není nic směšnějšího než stupidní kritika čehokoliv). Jenže tento opus magnumFederica Felliniho- což si troufám tvrdit, ačkoliv od něj vlastně znám jen jeho jméno a stejně tak opulentníhoCasanovu- je neskutečně propracovaným vtipem a zároveň sexualizací vyšší společnosti. Nemyslím si, že to popíšu zcela přesně, ale nějakým způsobem se mu daří představit něco, po čem toužíme a zároveň, čemu bychom se vyhnuly - viz třeba ve scéně se švédskou nebo americkou (indovino) herečkou, kde se jí dostává pozornosti, po níž mnozí touží ve snech, jen aby se jí hned báli. Za naprosto geniální považuji vlastně poměrně random úvodní scénu, která mě paradoxně připoutala ke křeslu a nechala přemýšlet, co se ve filmu vlastně děje. Nějakým způsobem tak režisér ze silně katolické země reflektuje, že víra (a s ní spojené [alespoň na papíře] ctnosti) z Říma odcházejí. Hlavní postava Marcello, původem snad ze střední třídy, ve filmu dostává ochutnat tohoto sladkého pekla a film velmi trefně ukazuje, že jich není návratu, že je jakási bariéra mezi ním a skutečným světem - reflektováno jak na začátku hlukem helikoptéry, tak na konci ve scéně na pláži. Nijak nesouvisející, ale neskutečně sexy natočená milostná i dekadentní dobrodružství v brutálním rozsahu tří hodin, jsou pak dokonalou ukázkou tohoto života a toho, co ve Felliniho podání (jestli to chápu správně) můj milovaný Řím představuje. Scénu, kdyMarcello Mastroianniodchází s Anouk Aimée v zatopeném bytě do ložnice naprosto zbožňuji. Jméno jedné z jeho žen mě osobně zasáhlo. Podobně jako v mnohem primitivnějším, byť též neskutečně sexy,Roman Holidaydokáže snímek nadchnout překrásnými záběry Věčného města, což mě ostatně vede k myšlence, že k filmovému zážitku stačí mě - jakožto jednoduchému divákovi - záběry římských ulic, byť poněkud stupidních jako cáchání se v di Trevi. Obávám se tedy, že mi nezbyde nic jiného než začít vyhledávat jiné italské filmy tohoto italského prasáka mnohem decentnějšího než jePrasoliniabych se přesvědčil, jestli za mých pět hvězd může režisérův um, nebo Berlusconiho bordel s koloseem.

Federico Fellini tímto filmem dokázal dostat do povědomí většiny lidí pojem La dolce vita, aneb Sladký život. A ne jen to! Když jsem navštívil Řím, viděl jsem všechny jeho památky. Největší dojem, větší než Koloseum, nebo Fórum Romanum, či chrám svatého Petra, na mě udělalo setkáni s Fontanou di Trevi. Proč asi? Je to díky tomuhle filmu to nejkultovnější místo v Římě. Díky Fellinimu, sexbombě Anitě Ekberg a mému velkému oblíbenci Marcellu Mastroiannim. Za to vše pět hvězd. Kolik filmů dokázalo něco takového?

Uff… byl to boj na tři večery a nezachránila to ani Anita Ekbergová, ani velmi dobrý Marcello Mastroianni hrající machrujícího slabocha a ubožáka. Hlavní přínos filmu je asi původ označení bulvárních fotografů, kdy se jeden z nich jmenoval Paparazzo a dal tak pojmenování těmto hyenám v lidské kůži. Snad nejznámější film Federica Felliniho mě moc nebavil. Příběh prakticky neexistuje a děj vede odnikud nikam. Divák sleduje znuděné boháče římské smetánky, kteří jen chlastají, nudí se a občas mají filozofické a existenciální promluvy, nebo lépe řečeno - blbé kecy. :-) Nastavení zrcadla společnosti? To na mě nefungovalo a k tomu to bylo zbytečně dlouhé. Navíc se mi vyloženě protivila přidaná dramatická linka ke konci filmu. Přišlo mi, že šlo jen o jednoduchou a nevkusnou snahu z filmu udělat něco více. Z mého pohledu to jen ještě více snížilo hodnocení filmu. Dvě hvězdy a doufám, že příští setkání s Fellinim bude lepší.

Jeden z mých vůbec TOP filmů, který mne hluboce zasáhl. Film jsem neviděl čerstvě, takže recenzi píšu s odstupem, ale pokusím se popsat jeho centrální myšlenky. Je to příběh novináře Marcella (Mastroianni), který je z počátku plný života, ideálů, lásky k pravdě a čestnosti a má v úmyslu napsat seriozní román, a film popisuje jeho postupný úpadek a ztrátu té vnitřní čistoty. Od svých cílů i ideálů je Marcello pustupně odkláněn spoustou prázdných večírků, zábav, spoustou pokrytectví a povrchnosti, honby za senzacemi, ztrácí svou morálku a čistotu. A závěr filmu je neskutečně silný, kdy je tam scéna na pláži, kdy na Marcella z dálky volá dívka, ale on ji neslyší, nerozumí co říká. Ta dívka je zcela jistě metaforou oné ztracené vnitřní čistoty. Já jako čtyřicátník na prahu krize středního věku vidím téma filmu v sobě i kolem sebe. Ztráta čistoty mládí, přehlušená řadou kompromisů, zábav které slouží jako úniky před sebou samým, smutek nad promarněným životem. I po letech co jsem film viděl na něj pořád občas myslím. Myslím že ze svým oblíbených filmů vyhodím Magnolii a dám si tam tento film.