Povolání: Reportér (1975)

Naprostá a totální hrůza. Jsem přítelem pomalu plynoucích filmů, ale tady není absolutně nic(vyjma scény se slepcem ke konci “filmu”). Amaterstina na všech pozicích(zvlášťě bych “vyzdvihnul” “skvělou práci” kamery a střihu) - herecké výkony pod úrovní ochotnického divadla. Zajímavý námět byl naprosto zničen scénářem a panem “kultovním” režisérem. Neni divu, že jsem o tomhle “díle” nikdy dřív neslyšel a navždy prokleju toho, kdo mi tohle doporučil. Jsem si jist, že Jack Nicholson velmi brzo a rád zapomněl na tuhle anabázi(snad mu aspoň slušně zaplatili).  Bohužel minusové hodnoty tu nejsou - tenhle škvár by jich dostal tak bilion.

Žel - velice rozpačité dojmy,odtažitost. Typický příklad subjektivní představy, že si budete s tvůrcem rozumět, a když se „potkáte“, zjistíte, že s ním nejste v souladu - chybí to podstatné (a na kompromisy nelze, nebo nechcete přistoupit)."Reportér"mě nechal stát za dveřmi a mlčky ale tvrdohlavě odmítal otevřít. Ještě zkusím před-předchozíZvětšeninu (1966). Zaklepu a budu čekat na svolení vstoupit. Když to nevyjde, na dveře s jmenovkouMichelangelo Antonioni(jak se znám) víckrát klepat nebudu.P.S.:Nezpochybnitelná je emocionální kvalita a až příznačná úzkost posledních dvaceti minut → Davidovo vyprávění o slepém muži, který po operaci získal zrak a uviděl nejenom tváře, barvy, krajinu ale i špínu, ošklivost a ubohost "barevného světa" a začal se bát, je nejsilnějším momentem filmu; teprve se znovunabytím zraku zjistil muž opravdovou hloubku temnoty.

Tak nevím... Hned od počátku mě tu naplno vtáhla dusná atmosféra africké pouště, nevadilo mi u toho ani pomalé tempo s minimalistickým pojetím, ani bezemoční odtažitost, protože sledování skoro až dokumentárně nasnímaného tajuplného děje v exotických exteriérech mi k atraktivitě dlouho postačilo. Až jsem se nedokázal vůbec od sledování odtrhnout a zápletka se záměnou identity reportéra za neznámého mrtvého cizince ještě ve mě zvýšila napětí, co bude dál. První hodina s komorně dobrodružným nádechem napříč několika cizokrajními prostředími tu šlapala náramně a já si ten hodně netradiční filmový zážitek i hodně užíval. Pak vstoupila do děje nová postava v podání Marie Schneider, která působila neskutečně prkenně. Film se v polovině z napínavé dobrodružné roviny promění v jakýsi vztahový kruh plný filozofování a začal se v tom svém bezemočně odtažitém stylu, pomalém tempu a vesměs nezáživných hereckých výkonech po této proměně až příliš ztrácet. Tedy, dlouhou dobu jsem zůstal napjat v očekávání, čím dobře rozehraný děj postupně překvapí, co nám z bývalého osudu poněkud nejasně konající hlavní postavy Davida, jeho popudů k neotřelému kroku nebo ještě záhadnější mrtvé postavy z hotelu odtají... i to seznámení s mladou studentkou vzbuzovalo nová očekávání, navnaděn první polovinou příběhu jsem čekal cosi více mysteriózního, případně alespoň uzemňující vyvrcholení či myšlenkové obohacení ve styluZvětšeniny... a ono nakonec nepřišlo skoro nic. Zajímavý děj, který v druhé polovině jakoby naprosto zamrzne a kde mi v závěru i ten osud hlavní postavy zůstal naprosto ukraden. Škoda, zatím mám pocit, že Antonioni točí sice zajímavé filmy, které mě v jistém ohledu dovedou upoutat, ale nejspíš jsou primárně určeny pro jinou, mnohem intelektuálnější skupinu diváků, než jsem já.[70%]

Nestává se mi často, že by mě lokace nadchly víc než dialogy, ale uThe Passengerkolem mě příběh jen tak prošuměl a místa ve mně zůstala. Nevím nevím, co obzvlášť italské a francouzské režiséry tak táhne na specifickém typu romance, který se tady taky objevuje (a s ohledem na spoilery nebudu blíž popisovat). ale už s ním začínám v poslední době trochu ztrácet trpělivost.

Africká poušť, Nicholson jako reportér, který si po návratu do hotelu vymění doklady i diář s mrtvým obchodníkem odvedle. Ukradená identita ve skutečnosti patří pašerákovi zbraní pro povstalce. Když se Nicholson vydá po jeho stopách a kontaktech, pozná šustitelnou studentku architektury, se kterou se, mimo jiné, snaží uniknout pronásledovatelům z minulého i současného života. Pokud byste podle námětu čekali svižnou akční jízdu, je třeba si říct, že to je film Michelangela Antonioniho. Jízda je to hodně pomalá, v odtažitém, dokumentaristickém stylu, maximum exteriérů, experimentování se záběry, snad jako pozůstatek nové vlny. Rozhodně nevšední a velmi chytré. A Nicholson naprosto k sežrání.