Červená pustina (1964)

Někam to fabriky vypouštět musejí.Společnost, duše, příroda - v tomto pořadí. Žena a krajina, obě ztrápené, obě krásné. Zděšení a fascinace industriálními proměnami a duševními patologiemi se vPustiněsnoubí ve tvar připomínající úhledně komponovanou hnisavou ránu.
Film je vystavěn jako sukcese epizod zevlování po devastovaných lokacích, vypovídajících o absentujícím půvabu buržoazie podobně jako v jiných Antonioniho dílech, třeba jízlivě nazvanéDobrodružství. Nudu hrdinů narušuje několik velmi silných scén jako výmluvná situace, kdy hrdinové začnou spontánně zatápět stěnami chatrče v níž se peleší, nebo nevídaný králík utíkající v příboji.
Nahlíženo optikou doby zaměřené na léčení toho, čemu se říká duševní nemoc, potřebuje postava Moniky Vitti intenzivní psychologickou a psychiatrickou péči. Antoinioni ale žil a tvořil v době, kdy připadalo alespoň hypoteticky v úvahu léčit (i) dobu. Dnes, na konci dějin, ale něco takového nepřipadá v úvahu.Nesmím se dívat moc dlouho na moře. Přestane mě pak zajímat všechno na souši.

Utahané zkoumání psychologicky narušeného jedince prostřednictvím chladně působící industriální šedi na mě příliš nezapůsobilo. Barevné ladění a celková scénografie jsou však naopak velmi povedené. Ty dvě hvězdy dávám spíše za několik momentů, které dokážou esteticky podtrhnout působivost celé scény.

Monica Vitti má svůj půvab, který však častěji působí polovičně, když se hromadou scén doslova otráveně promračí, Richardu Harrisovi zase jisté charisma sráží dabing do italštiny, která mu dvakrát nesedí. Ke všemu sám velký Antonioni stylizuje atmosféru tak, aby onapustinavyjádřující odcizení ve vztazích valila na diváka co největší pocit depresivního chladu. Jenže ono mě to přes jistou pociťující bariéru nesmírně zaujalo a najednou jsem cítil, že mě zajímá každý další krůček ke zvratu v příběhu vlastně jednoduchém, emočně úsporném a depresivním, přesto v souladu s atmosférou podnětném. Začátek mi připadal jako pozoruhodný, nečekaný náběh ke sci-fi, vzhledem k až postapokalyptickému nádechu prostředí továrny, plného valících se barevných kouřů, zatímco dítě hlavní postavy si hraje s chodícím robotem. Na konci jsem však byl spokojen i s obyčejným psycho dramatem, které na pozadí Antonioniho vize silného vlivu technologického prostředí na člověka a vztahy plynulo. Osobitě za zážitek vděčím vizuálu, v rámci nějž režisér s kameramanem až mistrovsky pracuje s kombinací chladných barev, poetických záběrů a jasných červených motivů, dodávajících osobitou atmosféru. S Antonionim se stále necítím být spřízněný, snad pokaždé mu dávám jiné hodnocení, ale tenhle film stál za to. Nejen díky pohádkovému flashbacku a závěru s prostorem pro naději se jistá prázdnota alespoň z pohledu jednoho sledujícího diváka proměňovala v naplnění.[80%]

Najprv ponúkam i akési okienko bizarností, resp. »gurmánskych zaujímavostí«, a snáď následne potom i všetko ostatné, čo k tomu už azda automaticky prislúcha, a mimochodom,bon appétit!: „To by ste neverili, čo niekde ľudia konzumujú. V Jordánsku jedia baraní tuk s medom. V Číne zase pre zmenu rozomletý roh z nosorožca. Tiež žraločie plutvy. Ja som skúsil materskú kašičku a funguje to. Čo je to? Mlieko včelej kráľovnej,” ak ma avšak aspoň dovtedy neprejde i chuť na kvalitné rozobratie príslušnej recenzie, čo tentoraz našťastie určite neplatí.•Vskutku, práve tento významný, talianskya-u-t-o-rM.Antonioni, vo svojom vôbec1.farebnom titule; sa teda akosi i obzvlášť zameral na istú protagonistkuGiulianu[jej priezvisko som bohužiaľ ani zvlášť nepostrehol] v podaní už klasicky úplne nadštandardnejMonicy Vittiovej, ktorú dôkladne pozoroval, až by som normálne podotkol, že dokonca až rozpitvával, a to konkrétne v naprosto pomalých kompozíciách daného obrazu; nakoľko im predchádzala istá udalosť, ktorá zapríčinila najmä to, že daná protagonistka odvtedy [z]ostala asi až príliš úzkoprsou, ďalej vrátane i celkovej, citovej rozrušenosti z jej strany, a to ani celkovo nehovoriac o neustálom, vnútornom dunení; zrejme zrovna iba kvôli tomu, že sa stále pohybovala aj po mimoriadne «industrializovanom prostredí», čo taktiež jej momentálnemu, psychickému stavu asi ani nadmieru extra neprospievalo, a čo by v podstate mohol nakoniec zmeniť len akýsi »kľúčový príchod«Ing.Corradoa Zelllerav podaní írskeho hercaDicka Harrisa? Skrátka, potrebovala by si vyliečiť »jazvu na duši«, a je to ozaj možné, keď povedzme, že trebárs ustavične mávala melancholické nálady s predsaže i s predchádzajúcimi, vražednými sklonmi, čo vlastne nedokáže potlačiť ani jej právoplatný manželUgo, či rovnako aj malý synčekMaxso simulantským správaním sa, a tak by sa dalo túto situáciu zdôrazniť v tom zmysle, že pravdepodobne nemá dostatočnú podporu, o koho by sa mohla oprieť?•Recenzovaným titulom doslova sálala akási «melancholická atmosféra» so znečisteným ovzduším, a k tomu i s hlučnosťou v rámci celku, čo podobne neuľahčovalo psyché ani priamo zainteresovanému divákovi, ktorý sa cítil naozaj obdobným spôsobom, ako aj ústredná, ženská postava v podobeGiuliany.•Musím skonštatovať, že ukončenie „tetralógie citov,”Červenou pustatinou[s opätovnou reprízou], ma síce ani teraz nepresvedčilo o tom, aby som išiel s hodnotením až kamsi na maximum, no znovu si zachováva svoje dekórum, ktoré u mňa zostane nemenné.•V tejto veci bolo „najfascinujúcejšou vlastnosťou” postupné pozorovanie:syndrómu vyhoreniaz priameho pohľadu hlavnej postavy, s čímMichelangelo, zachádzal až do neuveriteľnej krajnosti, na čo mu väčšinou vhodne poslúžila i farebná paleta tónov, s ktorými dokazoval kinematografické zázraky.

Jak už je u Antonioniho zvykem, předvádí nám pocity osamělosti jedince mezi nepřátelským světem. Neurotické stavy Giuliany a její představy v odpuzujícím prostředí jsou zdůrazněny barevnými efekty, což je brilantní  práce kameramana Carla Di Palmy, který i později našel celosvětové ocenění. Film jsem viděl v šedesátých letech v Klubu a stále hodnotím jako jeden z nejlepších režiséra   Antonioniho.