Darmošlapové (1953)

Stará dobrá italská komedie o tom, že i za těch starých dobrých časů v 50. letech existovali mladí muži, kteří neměli v životě příliš mnoho motivace, cílů, a raději se prostě jen tak poflakovali a vymýšleli různé lumpárny, místo aby založili rodinu, postavili dům a zasadili strom, jak to má prý udělat každý správný chlap dle boomerských názorů na život.DĚJ A HLAVNÍ POSTAVY:Pětice mladých floutků (tzv. „vitelloni“) v malém přímořském městečku na italském Jaderském pobřeží.Fausto Moretti– hlavní sukničkář a lehkomyslný frajer. Po tom, co po sexu s ním otěhotní "Miss mořská víla 1953"Sandra,je jejím otcem donucen si ji vzít. Pracuje jako skladník v obchodě s náboženskými předměty, ale pořád se honí za ženskými (včetně manželky šéfa).Moraldo Rubini– Sandřin mladší bratr, nejcitlivější a nejzamyšlenější z party. Nejvíc přemýšlí o smyslu života a nakonec se rozhodne utéct z maloměsta.Alberto– přecitlivělý snílek, který žije na krku matky a sestryOlgy. Po tom, co Olga odejde s ženatým mužem, se totálně zhroutí.Leopoldo– začínající dramatik a intelektuál party. Napíše hru a zamiluje se do excentrického, ošklivého herceSergia, který mu nakonec udělá nemravný návrh.Riccardo– ten, co se chce stát zpěvákem, ale spíš jen zpívá v kavárnách a fláká se s ostatními. Příběh sleduje jejich poslední léto před dospělostí: svatby, maškarní ples, práce, zrady, opilství, malé lumpárny a postupné konfrontace s realitou. Na konci se někteří ožení, někteří se zhroutí a Moraldo nasedne do vlaku do Říma.ZHODNOCENÍ:Stará komedie o tom, jak pětice nezodpovědných a prostopášných floutků zažije střet s životní realitou. Největším kokotem byl podle mě Fausto, protože se v jednom kuse honil za ženskými a nedal si pokoj, což jej stálo práci a málem také manželství. Alberto mi byl naopak nejvíce sympatický, mám s ním totiž dost společného, především tu přecitlivělost. Největší podivím byl zase ten Leopoldo, který se až příliš upnul na svou divadelní hru a na jednoho divadelního herce. Na film je jednoznačně potřeba mít náladu, přece jenom je celkem starý a je natočen způsobem, který může dnešního diváka snadno odradit a místy také nudit. Film ze začátku působí jako mišmaš, není v něm příliš souvislostí a příběh příliš neupoutá, později se to trochu zlepší, ale ne příliš. Proto dávám filmu 3*.

Pro mě zatím nejlepší Felliniho film. Ač se světového věhlasu režisér dočkal až svými pozdějšími díly, já zřejmě budu spíše fanouškem jeho raných pokusů.Darmošlapovéjsou skvělou mozaikou maloměstských charakterů, kteří by rádi mířili ke hvězdám, ale místo toho zůstávají stále v jedné a té samé díře. Nesoudící, procítěné a citově turbulentní v tom nejlepším slova smyslu. [LFŠ 2024]

Už dávnejšie som konštatoval, že nadšenie, ktoré som pociťoval ako dvadsaťročný pri sledovaní Felliniho filmov vo filmovom klube už dávno vyprchalo. Obzvlášť výrazne som to pocítil pri dnešnom sledovaní Darmošľapov, kde mojim dominantným pocitom bol mix nudy a podráždenosti. Som alergický na prehnané gestá, vykrikovanie namiesto rozprávania, teatrálnosť v každom konaní, skrátka to, čo sa milosrdne nazýva talianskym temperamentom. Okrem toho ma pramálo zaujímali osudy postáv filmu, čo presne vyjadril jeden z užívateľov slovami, že sa nedá nakrútiť zaujímavý film o nezaujímavých ľuďoch. Čakal som sklamanie a dostalo sa mi ho v plnej miere.

I Vitelloni(slang v romagnolskom dialekte, čo by sa dal do slovenčiny voľne preložiť, ako"Býci"), je obzvlášť hodnotnou drámou od začínajúceho talianskeho režiséra Federica Felliniho, ktorú v podstate nakrúcajú už oveľa skúsenejší režiséri, než bol vtedy on sám (zrejme sa vypracoval popri scenáristických zákazkách u svojho mentora Roberta Rosselliniho), a zároveň ktorú som si skrátka potreboval znovu pripomenúť, keďže naposledy som túto partiu„piatich nešťastníkov”, videl pred takmer až ôsmimi rokmi, a tak som možno práve i kvôli tomu trochu pozabudol, kadiaľ vlastne viedli, ako to tak taktne povedať, ich značne nikam nevedúce životy?!/Pomerne rýchlo som sa našťastie rozpamätal, akonáhle som opäť naďabil na týchto 5 kľúčových postáv, ktoré sa na samý úvod najprv zišli pri príležitosti voľby Miss Sirény roku 1953, kde mimochodom zvíťazila istá slečna, v priamom príbuzenskom vzťahu jednej z postáv.\Fausto,Moraldo,Alberto,LeopoldoaRiccardo,sú mená najlepších kamarátov, ktorí sa iba tak bezcieľne motajú naprieč svojimi holými existenciami, a to konkrétne s nulovou predstavou o budúcnosti, a predsa podotknem, že jeden z nich by sa mohol dokonca i„ovrabčiť”, a k tomu sa ajzamestnať, nakoľko väčšina z nich sú lennezamestnanými povaľačmi./V roku 2014, keď som videlDarmošľapovvôbec po prvýkrát, tak som očividne dosť spoileroval, čiže tentoraz sa tomu pre istotu„úplne”vyhnem, ale ak predsa môžem niečo načrtnúť, tak režisérov rovesníkAlberto Sordi, to nie je, čo sa teda týka toho, vskutku, priam - najzaujímavejšieho hereckého stvárnenia danej postavy, i keď je jednoznačne najznámejším hercom z celého obsadenia! Pravdepodobne to najskôr bude niekto z tejto dvojice:Franco InterlenghialeboFranco Fabrizi.\Pre malú zaujímavosť by som ešte doplnil i to, že zrovna tento nadpriemerný film patril/stále patrí k obľúbeným - trebárs Stanleyho Kubricka či Francisa Forda Coppolu, a to je už čo povedať, čoho sa musím hneď a zaraz chytiť, ak chcem prísť na to, prečo je to tak? A síce nechcem zbytočne zachádzať do detailov, aby som náhodou neprezradil hlavnú zápletku, ale minimálne som tam videl niekoľko„styčných bodov”, ktoré mi napríklad pripomenuliBarryho Lyndona,či povedzme iLolitu, ak dobre nad tým celým uvažujem?/Ak by som mal nakoniec svojej recenzie pridať čosi i za seba, tak snímok obsahuje výborne napísané dialógy postáv s celkovo kvalitne vyváženou réžiou, ktorá (u)drží diváka v šachu až do samého konca.Pre Felliniho sa súčasne jednalo i o„zlomový počin”, znamenajúci ďalší potrebný vývoj jeho režisérskej tvorby, pričom svojim „debutom”, nastavil latku hodne vysoko, až sa miestami čudujem, ako neustále dokázal napredovať čoraz ďalej, nad čím mi koľkokrát normálne ostáva rozum stáť, no nič netrvá večne...

V rámci uměleckého vývojeFellinihotvorby velmi stěžejní dílo plné výraznýchautobiografických prvkůreprezentující společenské postavení a změnyItálie v 50. letech dvacátého století. Maloměšťanská satira podpořena osobními vzpomínkami z dětství, aneb působivá studie obsahujícíjemné gagy, jenž dodávajíitalskému neorealismuzcela nový rozměr. Každodenní reprezentace lidských životů se stává postupně poetická, melancholická, tragikomická a místy i satirická, přesto ve finále láskyplně utvořený příběh o mladých lidech, jenž se ocitají v slepé uličce svých životů, ze které neví, jak se dostat pryč. Nebýt roztříštěnosti epizodického vyprávění a obrovského počtu postav, ve kterých se divák těžko orientuje, byl by celkový prožitek znatelně lepší.