Roma (1972)

Roma je jeden z nejpřístupnějších a nejodlehčenějších Felliniho filmů. Spíš než o konvenční film se jedná o filmovou esej; místo příběhu je tu spíš série nenavazujících epizod - některé z Felliniho dětství za Mussoliniho režimu, jiné se odehrávají v 70. letech, kdy se Fellini vrací do Říma, aby natočil film. Film je plný života, bohatých obrazů a barev. Myslím že hlavní myšlenkou filmu je snaha zobrazit Řím z různých aspektů, zprostředkovat, co zažívá člověk, který v tom městě žije, zachycení impresí, a to jak těch osobních (tj z Felliniho vzpomínek a života), tak těch neosobních. Např. v jedné scéně film sleduje Felliniho kameramanský štáb, který vjíždí do města během dešťové bouře a natáčí dálnici z jeřábu namontovaného na nákladním autě. V dalších scénách film zobrazuje typické činžákové byty, katolickou církev, fašisty, majitele nevěstinců, prostitutky, divadelní šoumeny, historii Říma v podobě objevení podzemních fresek, turisty navštěvující památky. Felliniho filmový štáb je nakonec jen další invazí barbarů do Říma. Je to portrét města jako živé věci, kde se na sebe neustále vrství nové vrstvy historie. Pokud to zní suchopárně, není tomu tak. Je to pozitivní a radostné dílo plné veselých fraškovitých meziher, písní a tanečních čísel, bordelů, nezřízených pouličních scén a vatikánské satiry, kde se v groteskní módní přehlídce předvádí obleky jeptišek a prelátů. Film nemá žádné složité myšlenky a je vhodné ke vstupu do Felliniho díla.

Felliniho Řím už působí jako když vyrazíš s drahou kamerou do ulic, jako značně nespojitá, volně plynoucí kompilace velkoměstskýho chaosu, pestrosti života, kurev a nadávek, peripetií při modernizaci tisíce let staré metropole, zašlé moci pánbíčkářů, osobních míst a vzpomínek pro režiséra. Někdy je to obrazově úchvatný, jindy zase vyložená nuda.

Nějaká ta legrace (i vtipná), nějaké to brnknutí o závažnější témata, dochuceno, jak je u mistra zvykem, ženským poprsím a la vodní melouny. Mistr opět dokázal, že umí bravurně připravit a zvládnout scény doslova napěchované komparzem a rekvizitami a harampádím všeho druhu a všech velikostí - film pak působí na diváka svojí mohutností a barvitostí jakoby z jiného světa, ale přece jen z toho našeho. Tyhle geniálně ukočírované "nabubřelosti" se mi na stará kolena moc líbí. ...Viděla jsem všechny "delete scenes": škoda dvou scén z církevní módní šou, ostatní byly opravdu přebytečné a mimo mísu.

Filmu jsou vlastní jisté kvalitativní aspekty. Dokonalé a strhující filmy nabízí vysokou úroveň kvality ve všech bodech. Nelze ale říci, že každý film by měl dosahovat co možná největšího propracování každého jednoho aspektu. Akční film nepotřebuje intelektuální přesah. Barva je kvalitativním aspektem, ale některé filmy fungují lépe v B&W režimu.Nedostatek dramatického rámceje však velkým rizikem.FellinihoRomajemilostným dopisem Římu. Film se seskládává z volně vázaných scének, které jsou fantazií a vzpomínkami, a vypovídají zkrátka něco o Římě. Mně to však vůbec nezajímalo. Nebylo to dostatečně vizuálně dravé a strhující, aby se to obešlo bez jiných kvalitativních aspektů. Bylo to poměrně utahané, čemuž se měl tvůrce vyvarovat. Jednotlivé scénky měli být humoristické (ony jsou, ale né dost - to se Fellinimu povedlo jen v Městu Žen, což je jediný jeho film, který doporučuji) a humor měl tkvět v postavách, v dialozích jimi pronášených a v obsahu pasáží (užil jsem si jen církevní modní přehlídku, kterou tu rovněž ostatní vyzdvihují). Pakliže by tvůrce dal více těmto kvalitativním aspektům filmu, tak by mě jeho dílo mohlo udržet navzdory absenci sevřené dramatické linie. Výsledná podoba však způsobovala výpadky mé pozornosti a já zažíval frustraci ve snaze se tím prokoukat.

Felliniho mistrovské vyznání se z lásky k milovanému Římu je balzámem na duši každému, alespoň trochu kultivovanému divákovi. Roma nabízí hýřivou estrádní přehlídku dojemně groteskních obyvatel města, Felliniho trademarky v podobě kabaretové zábavy, biografů a nevěstinců, ale rovněž i nevšedně zábavnou, rádoby dokumentární mystifikaci (viz. úžasné pásmo natáčení na dálnici, jež Vám nedá popadnout dech). Pro mě osobně se jedná jak o pomyslný vrchol druhé fáze Felliniho tvorby (tedy prakticky všeho od Sladkého života), tak i o jeden z jeho nejjiskřivějších i nejoslnivějších snímků vůbec. Mj. nejen Fellini, ale i jeho dvorní skladatel Nino Rota dosáhl skrze Romu svého vrcholu.