Výkřik (1957)

Režisérův odskok do neorealisticky viděného prostředí proletariátu je pro mě jeho nejsympatičtějším dílem; nebývale epický a mimořádně smutný pikareskní příběh ztracence a jeho malé dcerky v působivých exteriérech pádské placky (v rozmanitých tónech šedi ji nasnímal Gianni Di Venanzo) navzdory příznačně chladnému podání bere za srdce.

Neznesiteľne sentimentálny, a k tomu azda i mimoriadne zablatený, či dokonca povedzme aj naprosto gýčovitý, taliansky titul, a to teda konkrétne od len rannéhoautora- Michelangela Antonioniho; s akýmsi ústredným predstaviteľom Steveom Cochranom, ktorý na mňa zvyčajne pôsobil, ako nejaké <herecké drevo,> čo ešte vskutku súčasne umocňoval i akýsi pocit naprostej beznádeje s titulnýmVýkrikom, ktorý sa predsa nakoniec na krátky okamih určite objaví, ale až v zaujímavo prevedenom finále, ktoré so mnou akosi silne zarezonovalo; A veľká škoda, že tomu tak nebolo aj tesne predtým, keď som s vysokými očakávaniami postupne sledoval určitý, resp. najmä kočovný spôsob života zo strany hlavnej postavy - Alda, ktorý sa na samý úvod najprv totižto dozvedá šokujúce informácie, ktoré totálne zamávajú s jeho doterajším spôsobom existencie, čo bol v podstate i ústrednýleitmotívnaprieč úplne celým dianím, smerujúcim kamsi AŽ ďaleko do neznáma...🤔 • Sprvoti som si veľmi sľuboval, že ma dané spracovanie hodne osloví, no pravý opak bol však pravdou, akoby to skrátka aniMichelangelovrukopis vôbec nebol, čo je značný 👎. • Ani tieto talianske fešandy to nijako extra zvlášť zase nespasili [Alida Valliová bola mimochodom oveľa atraktívnejšou vo ViscontihoVášni]; naozaj strašne slabučký scenáristický kredit, ktorý voľaktorí asi zabudli plne dobiť!

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane."

Road movie na spôsob Antonioniho sa odohráva v bezútešnom prostredí - od ponurej priemyselnej štvrti, cez rôzne chudobné príbytky. Hlavný hrdina Aldo, robotník v cukrovarskej fabrike, sa opustený ženou Irmou vydáva na cesty so svojou dcérkou Rosinou. Na svojej púti stretáva rôznych zaujímavých ľudí v rôznych životných situáciách, s rôznymi problémami. Nechýbajú medzi nimi ani mladé a príťažlivé ženy, ktorým vôbec nie je ľahostajný (najvýraznejšia z nich je pumpárka Virginia vo výbornom podaní Dorian Gray). Lenže Aldo nedokáže zabudnúť na svoju ženu, nikde nenachádza pokoj a putuje stále ďalej. Napokon si však uvedomí, že pred svojim smútkom nikam neujde a vracia sa na začiatok svojej cesty. Záver v prázdnej cukrovarskej továrni je nesmierne intenzívny. Aldovu púť sprevádzajú clivé, ale krásne tóny klavíra. Rozprávanie je to smutné, ale veľmi ľudské.

Tak dlouho jsem chtěl dát slabé 4*, ale ten konec mě dost zklamal. Na jeho obhajobu je v tom filmu málo psychologie Aldy a v tomhle podání tak působí jedině zbaběle, směšně a kýčovitě - i přes to, že posledních 10 minut je na tom filmu nejzajímavějších. I tak je to ale zatím nejlepší Antonioniho film, který jsem měl tu možnost vidět. Příběh mě zaujal, je to skvěle natočené a dobře zahrané, dojde i na silné scény a i když ty dvě hodiny jsou moc a místy se to vleče, i tak se na to dobře dívá. Jenom - jak už jsem psal - to zabíjí nedostatek psychologie postav, tedy především hlavního hrdiny. Celou jeho cestu jsem doufal že pochopím, co se mu to honí hlavou a co vlastně od života chce a ve finále mi ten film o něm nic neřekne a ani nenaznačí... Je to škoda, jinak bych byl spokojenější a čtvrtou hvězdu dal bez problémů. Takhle je to jen na silné 3*