Vězení (1949)

Z Bergmanových filmů čtyřicátých let ten nejpovedenější (přičemž za povedené považuji úplně všechny). Zajímavé hrátky se světlem, úžasná snová scéna, povedená němá groteska... právě ona groteska s vlivy Meliése zde není náhodou. Uvědomme si, že na jedné straně pokoje číhá Smrt a na té druhé Ďábel. Není to snad ona vize světa starého učitele z úvodu? Z místnosti nakonec všechny tři ostatní postavy musí vyskočit oknem... Snímek měl premiéru ve Stockholmu dne 19. března 1949, tedy dříve než další film z tohoto roku "Žízeň". Je zajímavé, že oba uvádí Truffaut ve své knize rozhovorů jako díla s vlivy Hitchcocka, což mě docela překvapuje. Snad snová scéna z "Vězení" může připomínat "Rozdvojenou duši" či "Marnie"...

Opäť Bermanova kráska v nesnázích, tak typická pre jeho tvorbu v 40. rokoch. Tentokrát ale ešte depresívnejšie a bezvýchodiskovejšie, ako napríklad v Prístave. Bergman ma prekvapil zobrazením snových stavov hlavnej predstaviteľky. Chvíľu budete tápať v naratíve, aby ste nakoniec zistili, že ani tak sám o sebe nie je dôležitý, že dôležitejšie sú vypovedané aj nevypovedané myšlienky. Proste to klasické bergmanovské filozofovanie o Bohu, Diablovi, živote, smrti a tentokrát aj o neakceptovateľnej bezcitnosti.

Přetlak myšlenek se tady ještě projevuje netypickou ukecaností a možná až příliš rafinovaným prolínáním vyprávěcích rovin, ale nešť, na Bergmanovi mě vždycky nejvíc baví nakukování do duší ve snových pasážích a těmi tenhle jeho raný sociálně existenciální film v nefilmu o všedních podobách pekla na zemi nešetří.

Na Bergmana je třeba se podívat alespoň jednou za rok; tak trochu jako normál, etalon, pro porovnání s ostatními spatřenými filmy. A naopak: jejich periskopem se znovu podívat na filmy Bergmanovy. Je sice pravda, že jeho aura po jeho smrti postupně bledne, ale pro ty, kteří ho zažili v plné slávě padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, bude pořád filmovým mágem první kategorie. Jeho raný film "Vězení" už sice prozrazuje jeho rukopis (promyšlená kamera: byť ještě bez Nykvista, surrealistické obrazy: od kterých se později odpoutává, příjemným dialogy: i když zde jich je nezvykle mnoho, pesimistické pojetí lidských vztahů: to je poměrně setrvalý rys, nevýrazné herecké výkony: to se brzy změní, apod.), avšak ještě to přece jen není ono...

Zvláštní, myšlenkově bohatý a zároveň poněkud těžkopádný film. Vězení nabízí velmi zajímavé filosofování o smrti, sebevraždě a ďáblovi, slušně propracovanou psychologii duševně nevyrovnaných postav, poněkud cynický humor, sociálně-kritické téma se „společnicí“ a jejími „ochraniteli“, více než působivou hru světla a stínu v symbolistickém balení (Birgittiny vidiny/sen) a jako bonus vtipnou grotesku. Tyto prvky však vytváří poněkud nevyrovnaný celek, který pohromadě příliš nefunguje, pouze části samy o sobě. Navíc pokládá otázky, na které už nenabízí odpověď. Velmi podnětný snímek, kterému však díky výše jmenovaným negativům dávám pouze slabší 4*. "Člověk musí chtít spáchat sebevraždu, když o tom chvíli přemýšlí."