Tvář (1958)

Originální spíše psychologická než dějová zápletka dává divákovi nahlédnout do duelu prazvláštní kočovné společnosti s úředníky města, kterým společnost projíždí. Film o pravdě, přetvářce, nabubřelosti, taky o identitě, jíž hlavní hrdina Vogler (výborný Max von Sydow) obětoval iluzi o své výjimečnosti. Slovo pravda ve filmu zazní snad tisíckrát, ale je úspěšně dehonestováno oběma stranami. Divák se už jen marně snaží rozšifrovat míru lži a přetvářky u každé jedné postavy, aby pak jako akceptovatelnou vítězku volil služtičku, která nemá potřebu si na nic hrát.  Vizuální stránka umně budovaná kamerou a prací se světlem dodává snímku mysteriózní, chvílemi až hororovou atmosféru. Za mě 75 %.

„Kto sa naparuje, môže prasknúť.”•Ako by si tentoraz akosi i extra zvlášť zase potykalaSiedma pečaťs iluzionistickým mágom,Davidom Copperfieldom, alebo: Všetko, čo ste kedy chceli vedieť oVoglerovommagnetickom liečebnom divadle, ale báli ste sa opýtať →bergmanovskásmotánka znovu excelovala v psychologickom, pomalom a ťažkom spracovaní o akcii a následnej reakcii ohľadom samotného príchodu "umeleckej" skupinky do malej ospalej švédskej dedinky v I. polovici XIX. storočia[konkrétne rok MDCCCXLVI], čo najmä teda u predstaviteľov vyššej moci doslova vyvolávalo doslovnú hystériu, a tak práve preto prichádzali na rad i akési presvedčovacie metódy zo strany ústredného protagonistu -Alberta Emanuela Voglera[naprosto fascinujúci herecký prejav v podaníMaxa von Sydowa]a jeho spolku kúzelníkov, aby jednoducho povedané i taký „neveriaci Tomáš” napokon uveril, čo nebude vôbec prostou záležitosťou, ako by si nejeden divák na začiatok hneď pomyslel, pričom akonáhle som spozoroval ústrednú líniu udalostí, tak si sám sebe v duchu hovorím: „v tomto prípade sa muselo rozhodne jednať o vylepšenú verziuSiedmej pečati, keď sa oproti originálu úlohy aktérov vymenili, ba by som teraz podotkol, že dokonca vylepšili, von Sydow/Gunnar  Björnstrand/Bengt Ekerot+sa pridala i nadštandardnáBibi=lukratívny filmový zážitok, doplnený oIngrid Thulinovúv dvojrole, aký sa vskutku azdaže ponúka.”•Mimoriadne náročný titul, ktorý si určite vyžaduje i podobne dosť náročné publikum, ktorého je čoraz viac ako šafranu, a tak naozaj neviem správne posúdiť, komu je vlastne teraz určený...?

Aj na Bergmana ide o pomerne ťažký artový kúsok a to je čo povedať. Napriek tomu je prekvapivo divácky veľmi vďačný, čomu napomáha aj Fischerova kamera, niekedy klasicky historická, inokedy hororovo expresionistická, predovšetkým v dych berúcom závere. Tvár kladie mnoho otázok, viera, veda, mysticizmus a fluidné rozdiely medzi nimi, s čím súvisí aj téma hlavná, a to klamstvo, čiže činnosť, ktorú vo svojich životoch praktikujeme najčastejšie. O tom, že svojmu okoliu predstavujeme viacero tvárí/masiek podľa toho, ktorá sa nám práve hodí, netreba príliš dlho diskutovať. A riešia sa aj milostné vzťahy, to by inak nebol Bergman.

Další sezení u Bergmana...nicotné a přitom tak silné a skutečné, že by mu člověk tu jeho šalbu i věřil...šalbu jménem život, přinášející naději a svůdnost...ty ženy...a hlavně porozumění, kam to všechno máme směřovat. Šalba, nic víc, to je to, co po nás Bergman chce, abychom vstřebali...kdo rozpozná jeho dvorního herce do deseti minut, nechť se mi ozve...jeden z nejlepších, nádherná podívaná...

STváříjsem si opět potvrdil, proč mě baví severská kinematografie. Opět mě překvapila originální zápletkou v kombinaci s lehce zvláštní, ale nezaměnitelnou atmosférou. Divadelní kočovníci s jakýmsi magneticky léčebným varieté se dostávají při přechodu přes hranice do konfrontace s místním úřadem, jehož členové projevují vůči nim podezření až odmítavé sklony... Mysteriózno, drama a komedie se v tomto pomalu vyprávěném příběhu jednoho střetu z dávnější historické epochy zajímavě mísí, nabízí místy až filozoficky rozehraná témata magie, podvodu, kočovních umělců a lidské identity, ale jindy se zároveň s lehkým vtipem zastaví třeba u drobné veselé romanci dvou mladých lidí (Birgitta Pettersson – Lars Ekborg). Z hereckých výkonů mě nejvíc zaujali na jedné straně lidově komický principálÅke Fridell, na druhé s protikladně charakterním ztvárněním postavy váženého doktoraGunnar Björnstrand. Vizuální stránku plnou nejrůznějších zatemnění, osvětlení, zrcadlových obrazů, odstínů a různých kompozic má Ingmar Bergman jako režisér opět náramně vyladěnou a ač se mi v pár scénách začalaTvářlehce táhnout a ve finále bych ji úplně k nejlepším Bergmanovým filmům asi nezařadil, v poslední třetině mě pak hned dvakrát úplně dostala, nejdřív úderně temnou až horrorovou sekvencí s pronásledujícím přízrakem mrtvého výtečníka... a úplným finále, s nímž rozehrání tématu a divadélka jak před filmovým divákem, tak úředním publikem, vyvrcholí skutečně mystifikační pointou! Tudíž za mě opět, pěkný svébytný kousek.[85%]