Šepoty a výkřiky (1972)

Umírání a trápení - to by byl nejspíš trefnější název tohoto Bergmanova opusu, kde je jako obvykle ještě něco tajemného a nedefinovatelného navíc za prvním plánem. Ten spočívá ve studii komplikovaného vztahu (tentokrát tří) sester. Útěchu a lidskou blízkost umírající je nakonec schopná poskytnout pouze služebná, jelikož pozůstalé sestry jsou jedna chladnější a bezcitnější než druhá. Přestože se jedná o naprosto špičkové psychodrama, v rámci mistrovy tvorby to vidím osobně spíš na průměr.

"Na peknom, širokom čele máš nad každým okom štyri čiary. V tomto svetle to neuvidíš, ale na dennom svetle áno. Vieš, z čoho ich máš?" "Nie." "Z ľahostajnosti, Maria. A táto jemná kontúra od ucha po bradu už nie je tak jemne vykreslená, čo svedčí o prílišnom pohodlí a lenivosti. A potom tu máme koreň nosu. Prečo sa tak často posmešne usmievaš? Vidíš?Uškŕňašsaažpríliščasto,Maria.Pod očami máš ostré, sotva viditeľné vrásky z nudy a netrpezlivosti."Mimoriadne pôsobivá psychologická dráma zaradená v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Jedno z vrcholných a zároveň aj najťažšie stráviteľných Bergmanových diel, čo je aj dôvod, prečo nepatrí medzi moje najobľúbenejšie (podobne akoPersona (1966)). Ten film ma totiž doslova ubíja svojou ťaživou atmosférou, ktorá sa ešte pozvoľna stupňuje a zarezáva až do krvi. Mučivé ticho je prerušované zvukmi hodín, ako symbolov neúprosne plynúceho času a ja trpím spolu s hrdinkou Agnes tvárou tvár blížiacej sa smrti. Stredobodom snímky sú tri veľmi odlišné sestry (lebo dve zMlčania (1963)boli málo) v podaní troch skvelých Bergmanových dvorných herečiek: "vrtkavá múza" Liv Ullmann ako Maria, silne presvedčivá Harriet Andersson ako Agnes (to fakt bolelo) a "upätá netýkavka" Ingrid Thulin ako Karin. Bergman tvorí intenzívny portrét ich charakterov a ich komplikovaného vzťahu, pričom rozvíja motív zMlčania (1963)(jedna sestra je smrteľne chorá, medzi dvoma sestrami sa vyvinula vzájomná nevraživosť). Pomáha si pritom podmanivými prestrihmi do minulosti, ktoré vysvetľujú všeličo (vzťahy s matkou) a spolu s krásnou kamerou Svena Nykvista sú pre mňa tým najlepším z celého filmu (aspoň čiastočne zmierňujú to utrpenie v reálnom čase). Veľmi zaujímavým prvkom je aj ten pôsobivý sen s hororovým nádychom."Usmievašsatýmsvojímchladnýmúsmevom.Povedzmi,čosimyslíš.Poviešmisvojnázor?Nie!Tosomsimohlamyslieť.Radšejmlčíš.".

Bergmanse vším všudy a k tomu barevný.plusyPo zhlédnutí chvíli trvalo, než jsem se zase rozmluvil. Atmosféra snímku na mě dolehla především díky skvělému technickému zpracování a precizní práci s charaktery, ve které Bergman obecně patří mezi nejlepší.mínusyČervená, červená a zase červená a k tomu červené zatmívačky, to je prostě až moc a trochu to kazí jinak nádherný vizuál. První polovina mě moc nebavila a dost jsem se ztrácel v červených zatmívačkách, které oddělovali abstraktní výjevi, pak ovšem konečně přišla ta událost (nechci spoilerovat) a snímek se už rozjel na plné obrátky.celkem75%

Ohlušující šepot a nehlasný křik. Taková je duše nešťastného introvertního člověka, taková je duše Ingmara Bergmana a jeho žen. V jeho a Nykvistových obrazech jak od Caravaggia tu dokáže i naprostý minimalismus působit nečekaně epicky, a na krátké ploše a v pár dialozích a náznacích prchavě zachytit komplexní vztahy a pocity. Depresivní odtažitost však převládne, jak mezi postavami, tak mezi filmem a divákem. 8/10

Vizuálně podmanivé a zároveň strašně temné a zlé. Láska, soucit a schopnost porozumění, naráží do neprostupných povahových rysů tří sester, které se pomalu loučí s jednou z nich. Jedinou výjimkou je nesobecká služebná, která je jako plamen, co v jejich chladném světě udržuje jediné, přívětivé místo k životu. Pomalé tempo a tíživá atmosféra stylizovaná do syté červené, pozvolna plyne a hází na diváka deku, pod kterou se snadno začíná dusit. První seznámení s Bergmanem dopadlo na jedničku. Chce to jen vystihnout správnou náladu, kdy se do něčeho takového pustit.