Náruživost (1969)

S každým dalším Bergmanovým filmem přemýšlím nad samotným tvůrcem, nad jeho duševní silou resp. křehkostí, nad jeho společenskou a genderovou rolí, nad jeho vztahy. V Náruživosti (zvláštní název pro film, který s čímkoli náruživým, zapáleným, dychtivým nebo snad vášnivým absolutně nesouzní) se my diváci opět noříme do vztahové konstelace, v níž není prostor na svobodné a upřímné vyjádření emocí, a která tak nemá šanci zaplnit prázdnotu v srdcích hlavních postav. Andreas a Anna se potkávají v čase, kdy za sebou vláčí osobní traumata. Navíc téměř na neobydleném ostrově. Bergman tak před diváka, jak je jeho zvykem, staví muže a ženu a pozoruje jako experimentátor, co se bude dít. A protože jsou jeho hrdinové intelektuálně založení, můžeme si být jisti, že v podmínkách izolovanosti, do nichž je Bergman usadil, nelze predikovat nic jiného než postupné uzavírání se do sebe alespoň jednoho z nich, nárůst nespokojenosti a vršení napětí. Andreasova slova o ztracené sebeúctě, ponížení, poplivání jsou jen logickým výstupem jeho už tak malé dovednosti emočního prožívání a schopnosti oddat se. Anna, typicky bergmanovsky submisivní, nemá sílu vztah táhnout sama. Aby toxicita jejich soužití vyzněla dost jasně, ba jako norma, nenabízí autor v okolí ústřední dvojice nikoho spokojeného, harmonického. Ani druhý pár (vychloubačný egocentrik a jeho krásná, unuděná manželka) nemohou být reklamou na nekonfliktní pár. Ta paralela s mrtvými zvířaty, která nestačila utéct před tragickým osudem, je v důsledku dalším Bergmanovým polínkem hozeným do ohně zmaru. Dokonalá kamera ukazuje nehostinnou krajinu, zanedbaný dům s minimem zařízení. Slunce se ukáže na pár sekund v oparu mlhy. A ten tikot hodin v závěru jen demonstruje, kolik času člověk vypatlá utíkáním od problémů do kamsi, aniž by mu to pomohlo, aniž by si mohl říciosvobodil jsem se...Skvostný Max von Sydow, krásně podmanivá Liv, výborná Bibi i Erland J. To, že je Bergman nechal k rolím promlouvat, hodnotím na jednu stranu jako dost originální krok, na druhou stranu si ale Bergman ulehčil (možná cíleně) práci s psychologií postav. Prostě na herce hodil, aby si své postavy odinterpretovali. Drásavý film. Jo, zase depka...

Bergman, Ullman a von Sydow po roku opäť na ostrove a opäť vo vojnovom stave, i keď teraz už len obrazne. Boj so svojim vnútrom (a mindrákmi ľudí z Andreasovho okolia) ale nie je o nič ľahší. V Náruživosti mi pripadalo všetko presne na svojom mieste, či už obsahovo alebo po štylistickej stránke a samozrejme aj hereckej. "Dokumentárne" vsuvky sú geniálnym ozvláštnením, za prvé si nespomínam, že by som niečo podobné niekde inde videl a za druhé tak lepšie pochopíte postavám. A vzhľadom na získané informácie môžete ešte lepšie posudzovať aj výkony všetkých štyroch postáv.

Je zvláštní vidět, jak je celá ostrovní trilogie dost depresivní a neustále se zabývající smrtí, různých strachů a démonů minulosti. Tady se hlavní postavy jen stěží dostávají z okov všeho zlého, co se jim dříve stalo a tak přežívají na místě, kde je to samá zloba a smrt ať už zvířat nebo lidí. Je to vlastně metafora pro jejich momentální psychický stav, který je drtivými zprávami minulosti i současnosti natolik poznamenaný, že se nikomu z nich nedaří posunout se dál. O tom je ve zkratce celý tento film, který mě sice z celé ostrovní trilogie odrovnal asi nejmíň, ale i tak mě nadchl jak naprosto dokonalými hereckými výkony (ale tak tady je to úplně hvězdná kombinace, Sydow, Ullman a Andersson, to prostě nemohlo dopadnout jinak - zvlášť Max von Sydow mě zdě opět naprosto nadchl a nejen při scéně poslechu cizího volání je dokonale vidět, jak geniálně umí hrát jen výrazy tváře) a promyšlenou filmařskou stránkou, tak i tím, jak skvěle dokázal zpracovat celý příběh a jak do něj Bergman dokázal dostat tolik psychologie. To mě prostě nemůže nepotěšit, když v současnosti vzniká tolik filmů, které si na psychologické jen trapně hrají. Proti tomuhle se fakt může jít takový Stoker vycpat. Teď jsem to ale asi až moc vychválil, takže abych to uvedl na pravou míru, ten film samozřejmě má své nedostatky, které mi v plném počtu brání. Samozřejmě, jak už jsem naznačil, mi to opravdu nepřišlo až tak silné a ani ten scénář se bez maličkých mezer neobejde (třeba ve vykreslení vztahu Anny a Andrease, sice chápu, že v tu chvíli měl zobrazovat hlavně něco jiného, než funkčnost jejich vztahu, ale mohlo to tam být trošku víc ukázané), ale co mi vadilo úplně nejvíc byly ty vysvětlovací vsuvky, kde herci rozebírají postavy. Kazilo to atmosféru, neviděl jsem v tom účel, bylo to tam vlastně úplně zbytečně a nepochopil jsem, proč. Že by se Bergman bál, že by to bylo až moc niterné na to, aby to i jeho obvyklí diváci pobrali? Nevím, osobně jsem neměl pocit, že by to bylo až tak složité. Tak jako tak, na ty čisté čtyři hvězdy to vidím určitě. Vyloženě v rámci Bergmana možná trochu na míň, ale v záplavě současných "artových" filmů by pro mě byla blbost nad nimi jen pochybovat. 4*

Nemohou, ani nechtějí spolu dál žít, vědí, že by to nakonec vedlo jen k psychickému i fyzickému násilí. Přiznám se, že jsem tenhle snímek tak úplně nepobral, nicméně některé dialogy zde by se daly tesat. Viděno nyní poprvé, a ten pohled zpět v čase je poněkud bizarní, jakoby režíroval Lars Von Trier scénář Woodyho Allena, což není náhoda, jelikož mají oba Bergmana za velký vzor. Vsuvky herců, hovořících o svých postavách, byly velmi osvěžující. Mistr potřetí z ostrova Fårö, v barvě, a opět zcela jinak.

Pět * spíš kvůli neskutečné kameře a dokonalé formě. Ta tam je NUTNOST vrcholných Bergmanů. Ale copak jsme tu na závodišti, ptá se to hned ve mně??? Každopádně mi u dřívějších Bergmanů nebývala dlouhá chvíle (snad je to redukcí, možná je jejím důsledkem i jistý nedostatek); nechyběly mi u nich ani expresionisticko/naturalistické gradace pomocí zachycení vraždění. V tom mi to evokuje úpadkového Triera. Poprvé jsem si uvědomil, kolik si Dogma95 z Bergmana tohoto stylu vzalo.