Persona (1966)

Dílo vylíčeitelné více než mnoha způsoby. Bergman vypráví tíživý příběh postavy herečky. Je tichá, temperamentní, nemluví, ale zásaditá. Když pozná svou sestřičku Almu, upovídanou ženu, která se svěří i broukovi, stanou se jednou. Film si v hlavě představuji jako zrcadlo Bergmanovy mysli. Představuji si to jako zdokumentování jeho vlastních snah o navázání na předešlé úspěchy. Nacházíme se v přímořské oblasti, v místě, kde nás myšlenky vybízejí k jejich nachytání. Na místě ideálním ke psaní různorodých příběhů. Když tak ale vidíme Elizabeth hluboce dumat u vln na skalách, nabízí se otázka, je ona tou reálnou osobností, je Alma její myslí? Mohu nechat svou uměleckou tvorbu vykrvácet, mohu nechat sebe vykrvácet tak, jako nějaké jehně na jatkách? Jsem pouhý dobytek na maso? Otázky směřující(odvozuji z celé tématiky filmu a pár prostřihů)na filmový průmysl a jeho zákeřnost. Bergman nechává diváky rozklíčovat svůj zármutek ve filmu o postavách představující figuru opečovávatelky a idola. Celé to nasvědčuje jeho snaze vyrovnat se svým dílům, snaze se neustále zlepšovat. O snaze, která je silnější než vědomí dokáže snést a zároveň o ambivalentnosti jeho osoby jako takové. O přetvářce, o šarmu, o niterní rozervanosti. Když mladé dítě pohlédne na rozostřený portér dospělé osoby, je to jako když zárodeční myšlenka, velikého, ale v tuto chvíli ještě malého příběhu, pohlédne na to, co jeho stvořitel již má za sebou. A tak může cítit vztek a smutek. Proč zrovna já se musím vyrovnat tomuto? Skvostu, lidmi tak opěvovanému. Jedná se o zkrátka fascinující dílo konceptuálně vystavěné tak, aby nemělo jeden pouhý význam. Někteří vidí vztah matky a dítěte, někdo idola a fanouška. Někdo vidí úplně něco jiného a to je naprosto v pořádku. Persona totiž není příběh, ani manifest. Jedná se o abstrakci na téma splynutí. Splynutí touhy, splynutí autora a příběhu. Splynutí sebe sama v něco, co nejsem a ani nechci být. Je to ovšem to nejlepší, co ze sebe dokážu dát - a tak to nenávidím.

Ze všech Bergmanů je právě experimentální Persona pro mě asi tím nejméně pochopitelným, nejvíce neproniknutelným dílem. Je to tím, že nahlíží obecně do ženské duše, nebo do konkrétní šílené mysli? Sledujeme dialog dvou žen, kdy jedna neřekne ani slovo, nebo je to pouze vnitřní monolog jedné a té samé postavy, která střídá či odhazuje masky? Každopádně setkání mistrovy minulé a budoucí múzy dopadlo slušným psychickým terorem na mě jako na diváku, a zanechalo mě zmateného i jaksi neuspokojeného. A pokud se film ptá, zda je vůbec možné žít absolutně autenticky bez přijetí jakékoliv role, pak snad jedině v naprosté izolaci na ostrově Fårö. Ale stejně si myslím, že mlčet, čili odvrátit se od krutosti a bolesti světa, není žádné řešení, a Bergman to příliš dobře ví.

Trvalo mi dlouho, než jsem tento mistrovský kousek dokázal náležitě ocenit. Persona je pomalý, intimní a těžce intelektuální film. Napadají mě dvě možné interpretace příběhu. První je, že ve filmu sledujeme jednu postavu s rozdvojenou osobností. Ve filmu je několikrát naznačeno, že mezi ženami vzniká nejen zvláštní pouto, ale že se jejich osobnosti doslova "prolínají". Druhá varianta je poněkud přímočařejší. Možná je to prostě o tom, jak jsou dvě nešťastné ženy pod oboustranným vlivem nucené přehodnotit své dosavadní životy.  Nebo je to celé úplně jinak? Hlavním tématem filmu jsou masky a sociální role, které jsme nuceni "hrát" pro své okolí. Za zmínku stojí, že se zde pravděpodobně inspiroval David Lynch pro svůj ikonickýMullholand drive. Vedle obsahové spřízněnosti (téma splynutí dvou žen a prohození rolí) je v obou filmech několik velmi podobných záběrů. Pro mě osobně je Persona asi nejlepší Bergmanův film. Zároveň platí, že na to musí mít člověk náladu a určitou zralost, aby byl schopen film nějak patřičně uchopit.

Ingmar Bergmanto prý natočil v době své tvůrčí krize. Taky bych chtěl mít takovou krizi. Ten film se vryje pod kůži ať už svým minimalistickým pojetím viz téměř prázdný pokoj v nemocnici nebo i černobílým provedením. Je na divákovi, jak si ho interpretuje. Já až do scény s dopisem, která byla geniální, ta touha se do něj podívat byla prostě dokonalá, se domníval, že jde o dvě ženy, kdy naopak ta, co se měla staratBibi Anderssonse svěřovala své pacientce i z důvodu, že byla slavnáLiv UllmannAž poté jsem si uvědomil, že prolínají a hovoří k sobě jedna, která tím zahání svoji samotu a frustraci z práce i života.

Jsi cítit spánkem a pláčem.Kdyby se tvůrčí krize projevovala u každého takto, radostná kreativní období by nebylo zapotřebí.
Surrealistický úvod, jakýsi podvědomý kal, záhy zpomaluje do zdánlivě tradičnějšího konverzačního dramatu. V níž ošetřovatelka Alma mluví a herečka Elisabet až na výjimky zcela mlčí. Nejenže se brzy role ošetřující a ošetřovaná misí až obracejí, ale vyjeví se mnoho dalšího. Pojem 'role' je klíčový.Personaby byla úchvatná podívaná i beze slov. Je s podivem, kolik krásného lze natočit v kulisách jediného ostrova a pláže, z nichž některá místa doslova známe z jiných Bergmanových filmů. 
O krajinách tváří nemluvě.
Vizuální a hudební kvality ale překonává enigma herečky, která přestala mluvit, ale které se výmluvná performance, vyhozená dveřmi, vrací oknem.
Bergman prý při natáčení zahořel pro Liv. Já bych šel nejspíš po Bibi.
Kéž by ženy skutečně byly takhle složité.