Podzimní sonáta (1978)

Když postavy Bergmanové a Ullmannové na počátku Podzimní sonáty usednou ke klavíru, a z jejich interpretace Chopinova Preludia č. 2 a moll, op. 28 má divák rozplétat přediva jejich komplikovaného vztahu, obával jsem se trochu, že to nedám. V tomto filmu je však nakonec Bergman naopak velmi přístupný a snadno pochopitelný, expresivní natolik, že prakticky opustil svůj dřívější symbolismus. Jádrem snímku je jeden klíčový noční rozhovor dcery s matkou, kdy si konečně úplně všechno řeknou. Není pak pochopitelně nouze o poněkud hysterické projevy, obě herečky ale podávají naprosto suverénní, uvěřitelný výkon, a ve finále názorně předvedou ten rozdíl mezi skutečnými emocemi a sentimentalitou.

,,Eva,... you hated me."údeří silná slova matky.Podzimní sonátaje zrcadlem pro nevyslovené něco, co v atmosféře leží a nechce vstát a odejít. Je to skřípavé cosi, jež svou přítomností unavuje a ničí vztahy lidí. Je to ono "cosi", kterého se prostě nelze zbavit. Příběh utkaný životem samým, dialogem odvyprávěný a ambientně zakončený, je o důsledku (ne)výchovy dcery matkou, upřednostňující, kvůli strachu a emocím, radši umění a práci. Tato věc ale vyvolá odloučení a vztahovou díru. Dceři chybí láska, mateřská láska, kterou ji otec neposkytne a tak, když je Eva ponechaná napospas, musí přijmout roli dospělé a zapomenout na vše dětské. Film tak nádherně ukazuje obě strany, ukazuje i neměnnost charakterů a také to, že láska může mít podob spousta, ale ta nevyřčená, ta je nejvíce mizerná. Filmu dávám pět z pěti, a to proto, jak nádhernou sondou je a jak dokonale vztah matky s dcerou, za krátký čas zmapuje.

Bergman ma tentoraz knockoutoval. Najvyšší level filmárskeho umenia, kde sa spája krása s bolesťou, láska s utrpením a krivda s odpustením. Majstrovské herectvo hlavných predstaviteliek (obzvlášť Liv Ullmann), umocňujúce sugestívny zážitok presahujúci plátno. Nedá mi necitovať užívateľa Civala, ktorého chválospev na film Barry Lyndon je veľmi výstižný, čo sa týka mojich pocitov z Jesennej sonáty: Proste kinematografia vo svojej najrýdzejšej, najčistejšej, najkrajšej podobe – a kto ju nedocení, ten to s tým filmom nemyslí vážne.
Videné v Kino Film Europe.

Je cosi zneklidňujícího na chvíli, kdy si divák potvrdí, že vidět jedno Bergmanovo drama o rodičích a dětech znamená vidět je všechny. Častěji než obvykle se mluví do kamery nebo těsně vedle ní, nejdřív se hodně přednáší v přetažených monolozích osamocených postav a později se naopak hodně křičí a pláče. Vím, že jde o funkční a slavnou formulku, ale tady už jde o tu nejokoukanější labutí píseň, která (ač vytahuje snad úplně všechna témata, která severský film světu dal) nic nového nepřinese. Průměrné hodnocení si ale přesto bez problémů vyslouží, protože ho depresivní vzpomínkou provede Ingrid Bergman. Éterickou Ilsu z Casablancy nebo Paulu z Plynových lamp už bych v ní nenašel, ale její soustředěnost, chlad i bolest z poznání věcí dosud neviděných mi nedávají spát.

[4,5*]"Všetky tie roky nenávisti...Prečosiniečonepovedala?" "Tynikdynepočúvaš.Utekášpredrealitou.Siemocionálnymrzák."Mimoriadne intenzívna psychologická dráma, tak, ako to vie snáď iba Bergman. Jeho rozbor jedného nie práve zdravého vzťahu matky a dcéry preniká do hĺbky, bolestivo sa zarezáva pod kožu. Umelecký zážitok z diela stupňuje veľkolepý herecký koncert dvoch hviezd strieborného plátna, Ingrid Bergman (matka Charlotte) a Liv Ullmann (dcéra Eva), predstaviteliek dvoch hlavných rolí. Len ťažko si predstaviť odlišnejšie povahy, než majú hlavné hrdinky. Charlotte je sebavedomá, úspešná svetobežníčka, hlučne urozprávaná a egocentrická, ktorá pod prívetivou fasádou len veľmi ťažko skrýva svoju citovú vyprahnutosť a neistotu dieťaťa. Na druhej strane láskavo starostlivá, viac utiahnutá a submisívna Eva je na rozdiel od chladnej intelektuálky Charlotte skôr jednoduchšieho, spirituálneho razenia, ale dokáže byť aj zlomyseľná a neskutočne krutá vo svojich ostrých výčitkách (rozhodovanie o vine a nevine pri víne). Jej vzťah k matke je veľmi komplikovaný (trpí akýmsi mamičkiným komplexom), poznačený silnou, dodnes nevyrovnanou traumou z detstva kvôli neustálej matkinej nedostupnosti (či už tej fyzickej, alebo citovej), ktorá ju postupne pretvorila z oddanej, milujúcej a obdivujúcej dcéry do súčasnej, silne zatrpknutej podoby. Mierne v úzadí je v tomto vzťahovom portréte línia s Evinou postihnutou sestrou Helenou, ktorá celkový obraz pekne dotvára. Viac než vhodne je na podfarbenie zvolená hudba klasických majstrov ako Chopin, Bach a Händel."Evasaišlaprejsť.Tešilasa,žesasmatkoustretne.Alerobilasiprílišveľkénádeje.Nemalsomtosrdcejuvarovať."