Scény z manželského života (1974)

"Občas je až nepríjemne úprimná.Nechcemničvedieť,alevyprávamisvojerotickýživotopis.Dávamitozabrať,trpímretrospektívnoužiarlivosťou."Je priam zázrakom, ako dokáže Ingmar Bergman na takom malom priestore, minimálnymi prostriedkami (jedna miestnosť, dvaja ľudia), rozvinúť takúto nesmierne strhujúcu drámu. Iní, menej talentovaní tvorcovia by s veľkou pravdepodobnosťou na takomto niečom stroskotali a výsledkom by bola nejaká fádna fraška. Bergmanovi sa tu dokonale darí rozpitvať až do špiku kostí vývoj jedného dlhodobého partnerskeho vzťahu, ktorý prechádza niekoľkými zaujímavými fázami. Krásne je pritom ukázané, ako sa postupom času mení on i ona, ako sa menia ich postoje i povahy. Celý ten zázrak je postavený na skvelých dialógoch   ("Diskutujeme tu o svojich drahých polovičkách. Sú tu prakticky s nami. Je to taký duchovný gruppensex.")   a perfektnom herectve dvoch hlavných predstaviteľov, predovšetkým uchvacujúcej Liv Ullmann (Marianne), ktorej výborne sekunduje Erland Josephson (Johan). Johan a Marianne, dvaja inteligentní ľudia zažívajúci silnú krízu po dlhých rokoch zdanlivo bezchybného manželstva   ("A tak ďalej, až to nie je pekné: bezpečie, poriadok, vernosť. Sme spolu až nechutne šťastní."),   sa tu duševne obnažujú až na kosť, pričom je úžasné sledovať hlavne postupný prerod spočiatku utiahnutej Marianne, prechádzajúci niekoľkými štádiami (od ohromenia, cez tiché prijatie, sebaobviňovanie, zúfalstvo, hnev, postupné vyrovnávanie sa, až po rozhodnosť a sebavedomie). Z množstva veľmi silných scén na mňa najviac zapôsobila scéna po Johanovom oznámení, že je tu nejaká Paula   ("Chcem vedieť, aká je. Hrozba bez tváre je najhoršia. Nemáš jej fotku?"),   ďalej Mariannine návraty do minulosti prostredníctvom jej denníka (hľadanie koreňov, okolností, ktoré ju formovali) a divoká scéna "podpisovania rozvodu" s niekoľkými nečakanými zvratmi. No a na záver prichádza moja obzvlášť obľúbená scéna na chate, ktorá sa dosť prekvapivo nesie v humorne odľahčenom duchu (vzhľadom na dovtedajšie dusno) a je plná iskrivých dialógov."Občasjemiľúto,žesomnikdynikohonemilovala.Amyslím,žeaniniktonemilovalmňa.Tomadosťtrápi." "Si vážne dosť prepätá." "Áno?" "Môžemhovoriťlenzaseba.Jaťasvojímnedokonalým,sebeckýmspôsobommilujem. A občas mám dojem, že svojím spôsobom miluješ aj ty mňa. Že sa proste svojím nedokonalým spôsobom navzájom milujeme."

Po mnoha letech a v jiném životním nastavení objevuji jiný film. Vidím něco jiného a slyším něco jiného než tehdy. Už nevidím krizi v rádoby spokojeném manželství, respektive bych už dnes nemluvila ani o krizi ani o spokojeném manželství. Ti dva se totiž nikdy neměli potkat... Dnes vidím vztahovou patologii. Jako bych sledovala dva hráče hrající karty. Karty otočené barvami nahoru. To, jak se Marianna na muže dívá, jak on se jí dotýká. Ach, to není vyrovnaná hra. Ta submisivnost Marianny, její oddanost... Ona neví, jakou moc to muži dává. Je to advokátka, ale prakticky vůbec se během dialogových scén neprojeví její intelektová síla. Ctí svou roli manželky. Dialogy odkrývají myšlenkové mapy obou hrdinů a divák v nich už od začátku čte, orientuje se, nemůže zabloudit. V těch mapách není nikde psáno Hic sunt leones. Dialogy nás, diváky, nepovznášejí. Občas nastaví zrcadlo a my přísaháme, že se v něm nevidíme, že žijeme v lepším vztahu, že se umíme vymezit proti všemu, co se nám nelíbí... Blbost. Bergman ukázal jednu barvu na celé paletě vztahových interakcí a ukázal ji mistrně. Výborné herecké výkony. Minimalistická výprava dala aktérům vyniknout.

I dnes, s odstupem let, je fascinující sledovat vášeň a touhu mezi oběma protagonisty, jež se stejnou měrou podílí na udržení i ničení jejich vztahu. Hlavou srdce nepřetlačíš, a tak racionální argumenty vyklízejí pozice a v těch nejnevhodnějších chvílích nastupují výčitky, citové vydírání i fyzické násilí, kvůli čemuž je sledování některých pasáží, nepřerušených úlevným střihem či uhnutím pohledu kamery, skutečně drásavé. Bergman a jeho spolupracovníci se dostali až na dřeň vztahových útrap a podkopli vratké nohy, na nichž leckteré moderní svazky stojí.Více zde.

Já bych na takové filmy neměl koukat, když nemám v hlavě klid. V tempu, jaký film nastavil, se nedá udržet 100% koncentrace a zážitek je tak nižší. Omluvou mi však buď, že v 22 letech Scény z manželského života opravdu nemohu pojmout na 100 %. První polovina byla dost depresivní i pro mě, až jsem si říkal, jestli opravdu je lidský druh stavěn pro monogamii a "jednu lásku na celý život"... druhá polovina to trochu zvrátila, ale rozbor myšlenky by byl samozřejmě daleko složitější. Provedení elementárně jednoduché, ale elegantní a promyšlené, 5*!

Komorní citlivé drama o manželském páru, jehož příběh začíná vskutku idylicky, aby se brzy přetavil v až nesnesitelné tlachání o tom, co všecko by zvládli bez sebe, třebaže bez sebe nedokážou být. Začátek si mě slušně zaháčkoval a těšil jsem se na nabouchanou konverzačku, v druhé půlce na mě přeci jen skákání mezi náladami obou protagonistů už mělo až moc silně negativní dopad a místy jsem se těšil, až ta nabubřelá stopáž dobrouzdá do svého konce. Ale status dost možná nejslavnějšího švédského filmu je tu na místě. [viděno v Edisonline 22.1.2024]