Mlčení (1963)

Moje třetí setkání s Bergmanem dopadlo katastrofou. Co jsem taky mohla čekat, když poslední dva filmy jsem hodnotila podprůměrně. Ale říkala jsem si, že přece se snad najde jeden film, který se mi od něj bude aspoň trochu líbit. Sedmá pečeť ani Persona mě vůbec neoslovily. V Mlčení se navíc skoro pořád mlčí. Žádný děj ani emoce to ve mě neprobudilo. Nalákala mě na film akorát ta “lesbická” fixace na vlastní sestru, přitom jí dala jednu pusu a nic dalšího nebylo. Nechápu zdejší hodnocení a otagovaní filmu nálepkou LGBT. Jsem teda mimo já nebo film? 1/5

Nesouhlasím, ze by Mlčení bylo úplně typickým Bergmanem - tohle je můj 11. film legendárního režiséra, a poprvé si s ním nevím rady a mám problém proniknout hlouběji pod povrch. Oficiální synopse se docela dost míjí s tím, co jsem skutečně viděl Nykvistovou tradičně skvostnou optikou, a tak se tu rovněž prvně ve svých bezmála patnáctistých poznámkách dovolím uchýlit ke kopírování od ostatních komentujících. Nejen proto, že mi to pomáhá k lepšímu pochopení skrytých  významů snímku, ale i s pokorou v tom smyslu, že bych to sám lépe a výstižněji vyjádřit asi ani nedokázal. Tak tedy, každá věta od jiného autora:Bergman má absolutní cit pro kompozici a jeho intimní záběry, které pronikají do nejužšího soukromí hlavních postav, mají skoro až nadpřirozený účinek. Zde analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého), a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k pochopení ostatních. Jedna z mnoha dalších významových úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna - poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým.

Mnohem odvážněji a vtíravěji pojaté téma rodinných vztahů a nenapravitelných škod mezi příbuznými, než bych právě od šedesátkového Bergmana čekal. Jenže spoustu témat jen nahazuje a co je horší, opakuje se. V rámci Trilogie božího mlčení už bylo řečeno dost a upřímně, vystavět drama o neporozumění na tom, že spolu hlavní postavy téměř nemluví a s postavami vedlejšími si nerozumí kvůli jazykové bariéře, je směšná berlička, která z filmu dělá jen hříčku. Jako obvykle nádherně nasnímanou a hypnotickou, ale tentokrát smutně triviální. Na konci jsem se neubránil myšlence na to, o kolik sevřenější mohlo celé vyprávění být, kdyby se (tak jako úvod a závěr) celé odehrávalo v jedoucím vlaku. 50%

Drásavé drama. Dvě sestry, každá jiná, spojené a rozdělené ani ne tak vzpomínkami jako spíše vlastními interpretacemi, přízraky čehosi v minulosti. Mlčení je důsledkem neschopnosti najít společnou řeč, vyříkat si vše v klidu, bez hysterie jedné a záchvatů dušení druhé. Přítomnost malého chlapce má ve filmu svůj význam. Pohybuje se mezi ženami nezatížen ublížeností. Jeho postava je jedinou nadějí, jediným sluníčkem. Ženy přeruší cestu vlakem a ubytují se v hotelu. Film se zastaví. Anna není schopna sdílet s Ester apartmá, utíká, jak může. Ale neuteče. Ten film se v příběhu už nemá kam ubírat a vtáhne diváka do vnitřního dramatu postav. Líbí se mi to množství kontrastů. Malý chlapec a starý muž, pudovost a emocionalita Anny a a racionalita Ester, život a umírání, čistý hotelový pokoj a špinavý vlak, krása Anny v zaplivaném baru... Polovina filmu se odehrává v posteli. I to má svou symboliku. Skvělá kamera, práce se světlem, respektive s tmou. Chválím výkony obou hereček, chlapce i muže hrajícího hotelového sluhu. Výborný film. Už druhý Bergman během 24 hodin. Dám si pauzu, abych ochránila své duševní zdraví.

Ak sú predošlé dva filmy neoficiálnej trilógie švédskeho režiséraIngmara Bergmana-Såsom i en spegelaNattvardsgästerna- slabými konverzačnými drámami, tak tento počin z roku 1963 nie je ani tým. Mysliac konverzačnou drámou, pretože kvalitatívne slabým a nezáživným filmom je mierou vrchovatou. Príbeh o dvoch sestrách (Ingrid ThulinaGunnel Lindblom) v neurčitom čase a priestore si zakladá na dlhých, často tichých, takmer až kontemplatívnych scénach, ktoré ale v praxi nefungujú po obsahovej stránke ani inak, predovšetkým potom z hľadiska atmosféry. Podobne ako v dvoch skôr spomenutých filmoch, aj tu sa režisér Bergman usiluje o zachytenie ľudského prežívania v čase krízy osobnej aj spoločenskej, ale opäť sa míňa účinku. Hoci námet nie je vo svojej podstate zlý, to, čo kvalitatívne ubližuje aj tento snímke, je maximálne nezáživná realizácia. Absenciu hovoreného slova, ktorého je v tomto prípade ako šafranu, nedokážu vykompenzovať obrazy aj preto, lebo nie sú dostatočne výrazné, a teda schopné diváka dostatočným spôsobom zaujať. Nedá sa síce povedať, že by bol Bergmanov film plný negatív, ale čo mu škodí, je absencia prakticky akýchkoľvek pozitív.Tystnadenukončuje neoficiálnu trilógiu diel švédskeho režiséra, z ktorých ani jedno z hľadiska kvality nemožno označiť za aspoň priemerné. A táto snímka z roku 1963 spomedzi nich pravdepodobne vychádza vôbec najhoršie. Veľké meno autora ešte nezaručuje veľký (a najmä dobrý) film.