Jako v zrcadle (1961)

Těžká cesta do hlubin rodinných nevyřčených traumat, kdy neschopnost vyjádřit emoci dokáže napáchat nepříjemně rostoucí škody. Z Bergmanových soudobých dramat patří Zrcadlo k těm výrazně lepším, protože nezastavuje, přehnaně nesní a i zdánlivě odpočinkové výjevy (divadlo) dokáže naplnit znepokojivým podtónem, kdy divák neví, co je špatně, ale tuší, že něco rozhodně v pořádku není. Jen ta démonizovaná, do krajností vedená duševní nemoc je tu navíc, tak jako mnohokrát potom.

Když čekáte na Boha, tak to pořád jde. Když se ale otevřou dveře a Bůh nevejde, pak je všemu konec a musí se začít od začátku. Všechny vztahy se rozpadnou, ale jiné vztahy se mohou utvořít (otec-syn). Vztah syn-dcera je daleko složitější už tím, že přesahuje svoji možnost. Vztah manžel-manželka je mrtvý. Vztah otec-dcera nikdy neexistoval. Kdo za to všechno může? Není to "ten pátý", který se ve filmu neobjevil? Nebo moře kolem ostrova Fårö?

Bergman, (ne)Bergman,Såsom i en spegelje takým premárneným potenciálom, že to Boh nevidel (no pun intended). Dielo, ktoré má príbehovo stavať na pohľade na postavu Karin (Harriet Andersson), ktorá sa vrátila z psychiatrickej liečebne, je v skutočnosti konverzačnou drámou. Nie však konverzačnou drámou, ktorá by riešila postavu Karin alebo niečo z diváckeho pohľadu obsahovo zaujímavé. Väčšinu času totiž režisér Ingmar Bergman vo svojej snímke z roku 1961 prináša ono povestné mlátenie prázdnej slamy v podobe vyprázdnených dialógov, ktoré v skutočnosti neriešia absolútne nič, doslova vytvárajúc dojem vaty, vypĺňajúcej takmer celú minutáž diela. Z príbehového hľadiska to jediné, čo výraznejším spôsobom zaujme, je záver filmu, ktorý je presne tým, čím by mala byť snímka od začiatku. Ani silný koniec - či už z obsahového alebo hereckého hľadiska - preto nedokáže zlepšiť celkový dojem z Bergmanovho filmu. Jednoducho už je na to príliš neskoro.Såsom i en spegelsi tak možno mierne napráva svoju reputáciu, ale zásadne nezlepšuje kvalitu. Na tom, že snímka je do veľkej miery konverzačnou, by nebolo nič zlé, ak by bol obsah konverzácií, ktoré v nej zaznievajú, zaujímavý. To však nie je, čo poukazuje na jasné scenáristické zlyhanie. Bergman, (ne)Bergman. Menšími plusmi sú exteriérová výprava (scéna s majákom v pozadí) a kameraSvena Nykvistapri pohľade z okien, ktoré vynikajú najmä vďaka čiernobielemu vizuálu.

Budu patřit zapomnění a milovat mě bude pouze smrt.Šílená žena v péči tří mužů - milence, otce a bratra. Aniž by to bylo k něčemu dobré; vlastně docela běžná situace.
Přestože je film označován jako psychologický, Bergmana zajímají pečlivě vykreslené postavy, mezi nimiž vyniká s průměrností zápolící otec-spisovatel Gunnara Björnstranda, hlavně jako nástroje k formulování obecných sdělení. Rozvoj šílenství nešťastné Karin je sice fascinující sledovat, ale při bližším zkoumání se ve filmu jeví jako nikoliv psychologický, osobní, nýbrž teologický problém, inscenovaný proto, aby mohl Bergman navodit klíčovou otázku: co vypovídá o Bohu empiricky ověřená možnost rozpadu [nesmrtelné] duše?
V perfektní a sevřené formě kulis kamenitého pobřeží, loďky, vraku a domu s velmi podivnými tapetami se Bergman pohybuje naprosto samozřejmě. Snad jen škoda, že na nejzásadnější otázky odpovídá trochu hipísácky a až jaksi zbaběle.

Byl jsem nesmírně překvapený, když jsem zjistil, že (jako u všech ostatních filmů) je pod filmem podepsán Sven Nykvist. Ten film je totiž ukázkou toho, jak si se světlem dělat cokoliv a projde vám to. A tak vidíme, jak skupina koupajících se osob vychází z moře a z levé strany mají jakoby slunce, které však sílí, když se přibližují ke kameře. Po chvíli je slunce z druhé strany a když příjdou k domu, už je z obou stran. A během filmu je uvnitř domu každou chvíli světelný zdroj jinde a osoby naproti sobě ho mají postavené úplně špatně. A to byl Nykvist považován za génia černobílé kamery. Když to potom srovnáváme s britskými či francouzskými snímky té doby, nevychází z toho Sven úplně dobře. A jméno Bergman je poté samosebou také vinětou, která filmu dává patřičné ohodnocení. Dovedete si představit, jak by toto dílo dopadlo, kdyby ho natočil neznámý režisér? Chování postav je semtam dost podivné, ale na to je zásadní odpověď - hrdinka je duševně nemocná. A tak může na vyjížďce na lodi na Martin otce Karin nazvat nejhoršími jmény a zasypat hourážkami a on mu po chvíli řekne, jak ho miluje. Z filmu se prakticky nic nedovíme a vše je v podprahové rovině, do které se dá zahalit cokoliv.