Hodina vlků (1968)

Tento snímek představuje exkluzivní lahůdku vyhrazenou pro filmové fajnšmekry a milovníky artové kinematografie, které fascinuje naprosto precizní řemeslné zpracování. Legendární kamera Svena Nykvista komponuje nekompromisní, pevné záběry, v nichž ožívá temný odkaz německého expresionismu a gotického hororu. Výsledkem jsou scény přetékající surrealistickými výjevy. Vizuálně strhující a přitom hluboce znepokojivé umělecké vyjádření. Po obsahové stránce však film nabízí nekompromisně složitou strukturu. Narativ je hermeticky uzavřený, těžko prostupný a pro běžného diváka může být vysoce matoucí. Sledování tak vyžaduje obrovskou představivost a absolutní ochotu přistoupit na režisérovu rafinovanou hru. Ingmar Bergman zde totiž otevřeně a bez masek koketuje s čistokrevným hororem, kde prim hrají děsivé halucinace a vnitřní démoni. Ve výsledku jde o fascinující, uhrančivé dílo, které právem definuje Bergmanovu mistrovskou školu psychologického teroru.

Hororový, téměř hitchcockovský film hodnotím z celé trilogie nejvýše. Bergman se opět opájí tématem manželského vztahu poznamenaného patologií, ale oproti Hanbě nebo Náruživosti pracuje s mnohem výraznější expresivitou, s prolínáním reality a děsivých představ, s vizualitou, kterou nestačí divák uchopit, ledaže by měl průpravu v užívání LSD. Bergman šel do experimentu, kterým u mě zabodoval. Johan (opět skvostný von Sydow) je duševně nemocným malířem. Jeho život poznáváme především díky deníku. Ten objeví Johanova manželka Alma (podmanivá Liv Ullmann). Spolu s jejími monology tvoří zápisky ani ne tak příběh jako spíše obraz postupující nemoci, potažmo rozkladu vztahových hodnot. Alma, krásná a mlčenlivá (on to má rád) je svému muži natolik oddána, že s láskou přijímá roli služky, nezbytné opory, obdivujícího subjektu. Sama na sebe klade povinnosti, jež ani s rolí manželky nesouvisí, především skládat muži ze všeho účty nebo mu být modelem, kdy si on vzpomene. Nevnímám ji jako ženu celistvou, duševně zdravou, vyrovnanou... Ne. Nesouhlasím s anotací. Alma se ztratila sama sobě. Ani to těhotenství, které zmíní na začátku filmu, těhotenství, které by posílilo její hodnotu o schopnost darovat život, tak ani to nedojde ve filmu naplnění v podobě narození dítěte. Ani její bříško nevidíme... Alma se sama ptá:Když žena dlouho žije s mužem, neskončí nakonec jako ten muž?Otázka zůstává bez odpovědi, ale divák ví, že jde o otázku řečnickou. Alma odpověď zná. Film je to drásavý (tohle slovo u Bergmana používám nejčastěji), a to psychologickým a vztahovým prokreslením, vizuální stránkou i zvukovou stopou. Tématem nadčasový. Ne každý z nás může říci, že měl vždy vztah bez traumat a vnitřních běsů.

Tak to mě ho vyndej. Pád do ledových hlubin čirého šílenství. Snímek ti svými pařáty zajede do očních důlků a roztáhne víčka k prasknutí. Hranice obrazovky se rozpouští a ty jsi nucen sledovat. Bergman tu nevypráví příběh, ale pitvá psychiku zaživa. Každý záběr je nehostinný a mrtvolně intimní. Pracuje s hrůzou v hlavě, tichu a pohledech. S pocitem, že noc má vlastní vědomí, a jen čeká až se poddáš. Naprosto jedinečný zážitek.

Po tolika letech a po tolika filmech mezitím, a také po mnohých nových a netušených zkušenostech, stále surově silné a emocionálně surové. Otázky, kladené dříve, není třeba znovu formulovat, ani odpovědi na ně se nebudou příliš lišit. Šílení a stárnutí se postupně prolíná; schizofrenie je katastrofou pouze tehdy, když je spojena s mládím. Johan Borg (za pomoci "kanibalů") konečně nalézá svojí Veroniku Voglerovou. Probouzí ji k životu, ale svůj život definitivně ztrácí. Druhou stranou mince má být  Borgova žena Alma. Přitom je ale jasně patrné, že Bergman má s mužskou psychikou (a jejími poruchami) daleko větší zkušenosti než s ženskou. Abychom mohli říct, že Max von Sydow tu hraje severského Van Gogha, museli bychom "vidět" nejen jeho mysl, ale i jeho obrazy. Abychom mohli říct, že Max von Sydow tu hraje severského Artauda, museli bychom vynaložit více než dobrou vůli.

Patřičně drásavá a v nitru až bolestivá historka, která je nejsilnější právě v pohledech do kamery, v pochybnostech a v příběhu dvou lidí. Ti jsou živoucím příkladem několikrát zmíněné, potvrzované i zpochybňované teorie o párech, které jsou si tím podobnější, čím více času spolu tráví. Bohužel u toho ale nezůstane a ke konci se doskáče pomocí výjevů z černých můr, jak vystřižených třeba z Persony. Tím pro mě dosavadní duševní hloubka končí a zbytek filmu bledne v obrazech, které už jsem od Bergmana viděl jinde a lépe.