Hodina vlků (1968)

Hororový, téměř hitchcockovský film hodnotím z celé trilogie nejvýše. Bergman se opět opájí tématem manželského vztahu poznamenaného patologií, ale oproti Hanbě nebo Náruživosti pracuje s mnohem výraznější expresivitou, s prolínáním reality a děsivých představ, s vizualitou, kterou nestačí divák uchopit, ledaže by měl průpravu v užívání LSD. Bergman šel do experimentu, kterým u mě zabodoval. Johan (opět skvostný von Sydow) je duševně nemocným malířem. Jeho život poznáváme především díky deníku. Ten objeví Johanova manželka Alma (podmanivá Liv Ullmann). Spolu s jejími monology tvoří zápisky ani ne tak příběh jako spíše obraz postupující nemoci, potažmo rozkladu vztahových hodnot. Alma, krásná a mlčenlivá (on to má rád) je svému muži natolik oddána, že s láskou přijímá roli služky, nezbytné opory, obdivujícího subjektu. Sama na sebe klade povinnosti, jež ani s rolí manželky nesouvisí, především skládat muži ze všeho účty nebo mu být modelem, kdy si on vzpomene. Nevnímám ji jako ženu celistvou, duševně zdravou, vyrovnanou... Ne. Nesouhlasím s anotací. Alma se ztratila sama sobě. Ani to těhotenství, které zmíní na začátku filmu, těhotenství, které by posílilo její hodnotu o schopnost darovat život, tak ani to nedojde ve filmu naplnění v podobě narození dítěte. Ani její bříško nevidíme... Alma se sama ptá:Když žena dlouho žije s mužem, neskončí nakonec jako ten muž?Otázka zůstává bez odpovědi, ale divák ví, že jde o otázku řečnickou. Alma odpověď zná. Film je to drásavý (tohle slovo u Bergmana používám nejčastěji), a to psychologickým a vztahovým prokreslením, vizuální stránkou i zvukovou stopou. Tématem nadčasový. Ne každý z nás může říci, že měl vždy vztah bez traumat a vnitřních běsů.

Tak to mě ho vyndej. Pád do ledových hlubin čirého šílenství. Snímek ti svými pařáty zajede do očních důlků a roztáhne víčka k prasknutí. Hranice obrazovky se rozpouští a ty jsi nucen sledovat. Bergman tu nevypráví příběh, ale pitvá psychiku zaživa. Každý záběr je nehostinný a mrtvolně intimní. Pracuje s hrůzou v hlavě, tichu a pohledech. S pocitem, že noc má vlastní vědomí, a jen čeká až se poddáš. Naprosto jedinečný zážitek.

Po tolika letech a po tolika filmech mezitím, a také po mnohých nových a netušených zkušenostech, stále surově silné a emocionálně surové. Otázky, kladené dříve, není třeba znovu formulovat, ani odpovědi na ně se nebudou příliš lišit. Šílení a stárnutí se postupně prolíná; schizofrenie je katastrofou pouze tehdy, když je spojena s mládím. Johan Borg (za pomoci "kanibalů") konečně nalézá svojí Veroniku Voglerovou. Probouzí ji k životu, ale svůj život definitivně ztrácí. Druhou stranou mince má být  Borgova žena Alma. Přitom je ale jasně patrné, že Bergman má s mužskou psychikou (a jejími poruchami) daleko větší zkušenosti než s ženskou. Abychom mohli říct, že Max von Sydow tu hraje severského Van Gogha, museli bychom "vidět" nejen jeho mysl, ale i jeho obrazy. Abychom mohli říct, že Max von Sydow tu hraje severského Artauda, museli bychom vynaložit více než dobrou vůli.

Patřičně drásavá a v nitru až bolestivá historka, která je nejsilnější právě v pohledech do kamery, v pochybnostech a v příběhu dvou lidí. Ti jsou živoucím příkladem několikrát zmíněné, potvrzované i zpochybňované teorie o párech, které jsou si tím podobnější, čím více času spolu tráví. Bohužel u toho ale nezůstane a ke konci se doskáče pomocí výjevů z černých můr, jak vystřižených třeba z Persony. Tím pro mě dosavadní duševní hloubka končí a zbytek filmu bledne v obrazech, které už jsem od Bergmana viděl jinde a lépe.

Psychologický hororo tématu šílenství skrz umělcovu mysl zpracovanou vsurrealistickém stylu. Ponuré filmové dílo, které se často odehrává v úchvatných, přesto nejednoznačných obrazech psychické bolesti, které dokáží náležitě identifikovat pouze sociálně izolovaní umělci, kteří jsou schopni v působivých scénách najít pochopení proBergmanovuzběsilost. Ten zůstává věrný svému příznačnému motivu, ale kompletně se vymyká konvencím filmového vyprávění, přičemž ve své komplexní noční můře na odlehlém ostrově tříští psychologický nález osobnosti svých hrdinů.