Saraband (2003)

Bergmanův tehdejší věk už na tom je znát, protože ten scénář není vždycky dotažený a je tu i pár dialogů s úplně stejným problémem (a jedna je extrémně chladná jak od (tfuj na mě, že ho u nějakého Bergmanova filmu zmiňuji) Lanthimose), ale i tak to podle mě fungovalo skvěle. Bergman to sice natočil v 85, ale postavy tu má tak moc dokonale napsané a vedené včetně psychologie postav, že by to tak skoro žádný současný režisér vůbec nezvládl, včetně těch mladých. I přes to divadelní ladění je to navíc dost podmanivě natočené a veškeré scény a dialogy jsou díky tomu velmi působivé a některé samozřejmě taky silné, ale velký podíl na tom mají i slušné herecké výkony a ta většina dobře napsaných dialogů. Zapracovat se na tom opravdu ještě dalo a závěr taky není zrovna tak silný jak by mohl být, ale pořád je tenhle Bergmanův film dost solidní a dle Sarabandu mám pocit, že nejspíš (naštěstí!) nepatřil mezi ty slavné režiséry, kteří se časem vyčerpali a jejich poslední díla byla dost slabá. A je to za mě jenom dobře, ale nechci to zakřiknout - přeci jenom, z jeho posledních filmů jsem zatím viděl jenom tohle. 4*

Motto: "Je to tak krásné, že tu sedíme vedle sebe. Ty mě držíš za ruce a máme hezký výhled. A o tom, co bolí, nemluvíme." - "Ve skutečnosti držíš za ruku ty mě." Kdysi nejpodváděnější manželka a milenka na světě Marianne jede po 32 let navštívit svého Johana, z něhož se stal díky dědictví po dánské tetě na stará kolena multimilionář. Jelikož tak tento notoricky nevěrný chlap a neuvěřitelný lhář, který taky psal básně (jedny mu vydali, ale nikdo se o nich nikdy nezmínil), dosáhl finanční nezávislosti, ukončil své závazky na univerzitě a koupil dům v oblasti Orsa finnmark. 32 let je opravdu dlouhá doba, jenomže to je přirozené. Nejdřív jsou lidé spolu, potom se rozejdou a telefonujou si. A nakonec zavládne ticho. Jde tak trochu o pokračování Scén, ale Bergman tě nenechá na pochybách, že ne tak docela, aby se více přiblížil realitě. Jejich dcery se jmenují jinak a věkový rozdíl mezi Johanem a Marianne je najednou 23 let. Johan má navíc stejně starého syna (nyní už vdovce) Henrika, o nějž nejvíc se tu bude hrát. "Dlouho jsem se na ni díval a říkal si, jestli tuší, jak jsem do ní vrostlý. A hlavně, jak je ona vrostlá do mě. Já a Anna jsme si navzájem patřili, jestli mi rozumíš. A to, že jsme si patřili, byl... ZÁZRAK. To slovo zní nadneseně. Ale žádné lepší není." Vdovec Bergman věnoval Sarabandu své manželce Ingrid, a jakákoli podobnost se skutečností není patrně pouze náhodná. Ač staří známí zestárli a zejména Johan je kakabus a pořád se bojí v hodině vlků ("Občas, když tak přemýšlím o své dobrovolné izolaci, představuju si, že žiju v pekle a že jsem už mrtvý, i když o tom nevím. Ale mám se dobře. Zkoumám svůj život. Dopředu i dozadu. A znám konečnou bilanci... Moje bilance je, že jsem žil život na hovno. Naprosto nesmyslný a hloupý život na hovno."), do příběhu vstupuje mladá cellistka, jež jej nepřestane zásobovat svěží a čerstvou energií. "Tyhle měsíce s tebou pro mě byly... v bibli se tomu říká 'stav milosti'. Tedy pro mě, pro tebe ne." Musím přiznat, že jsem byl na Ingmarův kšaft velice zvědav, což při vlastním sledování bylo vystřídano spokojeností a obdivem a dojetím. "Vím, že lidi říkají: Johan je takový a takový. Většinou to neříkají moc přátelsky. Ale já toho Johana, o němž takhle mluví, neznám. Mně vždycky připadal hodný. Skoro bezmocně hodný. Snadno se mu dalo ublížit. Nikdy se neuměl bránit. Nemůžu si pomoct, ale Johan mi připadá dojemný." Sarabanda snese všechna měřítka, ať už měřeno hlediskem Ingmarových filmů, či (a tím spíše) dnešní kinematografií. Vůbec se nedivím, že přišla i do kin (premiéra 10. července 2004 v italské Bologni). Příběh, jakož i samotný scénář, je jednoduchý, nakolik Ingmar potřebuje (jako by se vracel zase na počátek, s odkazy na Sny žen, ale i další). Ve spojení s jistým vedením a bezchybným herectvím pak vzniká poctivý komorní snímek, švédské drama. Víme, že tady má Ingmar své domovské právo (a my s ním), a proto jistotu. Že přijdou i šoky, o tom nepochybuj. Pusa, samozřejmě. To mi trošku spadla brada. Nebo tohle: "Něco ti teď povím. Měl jsem Annu rád. Když nás opustila, bylo to strašné. I pro mě, ač jsem se nacházel na periferii katastrofy. Nejde mi na rozum, že Henrik směl Annu milovat. A že Anna milovala jeho." Trochu mě jen mrzí, že do epilogu nebyla nakonec začleněna zpráva o tom, že Henrik je v pořádku a poslal Marianne svou práci o Janových pašijích, jak je původně ve scénáři. Takhle jsem to já, kdo musí napsat, že ona nebyla pro takovéhle dílo správným publikem a na straně 27 knihu odložila. "V posledních dnech hodně myslím na smrt. Říkám si: Prostě projdu lesem a přijdu k řece. Bude podzimní den, mlha, naprosté bezvětří. A ticho. A pak uvidím, že k brance přichází nějaká žena. Půjde mi vstříc. Na sobě džínovou sukni. Modrou vestu. Bosé nohy. Vlasy spleteného do tlustého copu. Půjde mi vstříc. Anna mi půjde vstříc. A tehdy pochopím, že jsem mrtvý. Stane se podivuhodná věc. Pomyslím si: To je to takhle prosté?! Celý život si lámeme hlavu se smrtí a chceme vědět, co bude potom. A přitom je to takhle prosté."

Ano, poslední Bergmanův film, návrat k Johanovi a Marianne, nikoliv ovšem jako rozvinutí jejich příběhu, ale jako další sonda do zákoutí lidské duše. Pořád je to Bergmanůlv geniální psychonaturalismus, pořád pořád vás jeho um dostává do kolen, pořád vás minuty nebo možná i hodiny následující po konci filmu donutí přemýšlet, jestli není třeba se stydět za to, že jsme příslušníky lidského pokolení se vším co k tomu patří. Zkrátka to, co se od Bergmana vždycky dostávalo v míře větší, než velké a úžasně to fungovalo. Jednu věc však musím Sarabandu vytknout, a totiž některé ty laciné záběry, které vypadají metaforicky, ale zároveň, jakoby se o ně pokoušelo malé dítě, které dostalo kameru k vánocům. Jinak jde ale pořád o skvělou práci, která je vkutku divotvůrcovou koncovkou.

je niečo strašne dojímavé v rozlúčkach veľkých umelcov. Shakespeare v Búrke píše ,,Veľactený páni, panie, zanechávam čarovanie" Bergman rekapituluje. Rekapituluje sentimentálne, nostalgicky a so smrťou na jazyku. Sarabanda je nesmierne úprimný film, ktorý má pre vás o to väčšiu hodnotu, keď poznáte aj Bergmanov život, čo je podľa môjho názoru absolútny kľúč k jeho tvorbe, hlavne tej neskoršej. ale určitý štýľ mu nemožno uprieť. Svoj posledný film natočí so svojou femme fatale Liv Ullmann a najlepším priateľom Erlandom Josephsonom a vráti ich vo voľnom pokračovaní Scén z manželského života. Naozaj si nepamätám kedy som naposledy videl tak úprimný film. A za záver mal byť oscar. Minimálne nominácia. Bravó maestro. Chýbate.

Skvělé Bergmanovo rozloučení s typickými atributy a další velmi osobní zpovědí, která nyní zahrnuje i jeho dojmy z vlastních kmetských let. Přesto se jako nejdůležitější téma jeví vztah mezi rodiči a dětmi. Bergmanovi se ho zde podařilo vyjádřit nejkrásněji a nejpřirozeněji ze všech filmů jako něco křehkého, nevýslovného, pouze pociťováno a často nedosažitelného. Trochu tajemná fotografie ženy, která je již mrtvá a přesto dokáže zamotat životy přítomných je nádhernou rekvizitou a závěrečný dotyk je neuvěřitelně dojemným a nadějeplným posledním slovem velkého tvůrce. Jediné co zážitku ubírá na intenzitě je trochu pokulhávající filmové zpracování, které neoplývá takovou samozřejmostí jako režisérova vrcholná díla, zážitky tak nejsou filmovou řečí příliš podporovány. Zvolená hudba však alespoň supluje spíše skrývané emoce. Bergman a violoncello je vždy ta nejlepší kombinace.