Léto s Monikou (1953)

Ačkoli je film stár už přes 70 let, lze říci, že vlastně zobrazuje současnost, rozhodně co se týče jednání a chování hlavních postav. Film jsem viděl spolu se svou starou maminkou, která hned okomentovala chování Moniky, že takové jsou dneska všechny a že to už není, jako když vyrůstali naši předci. No, něco na tom bude.

Fajn film. Taková trochu variace na to, jak by to vypadalo, kdyby se z Romea a trochu víc provokativní Julie stali rodiče. Spoiler. Nepřekvapivě by to nedopadlo moc dobře že jo. Letní lásky jsou intenzivní a proměnlivé jako aprílové počasí, chemie jiskří vzduchem, lítají hromy blesky, vzduch je nasáklý vůní probouzející sexuality a chtíče okořeněného sirénou úpěnlivých mořských vln a dálek volajících po dobrodružství. A přesto že toho zbyde jen vzpomínka, mlhavý opar na obzoru, zašedla a zaprášena pohlednice zašlých dní, kdy člověku patřil v jeho nevázaném bláznivém mladí celý svět, byl jeho králem, milencem, vším co si mohl přát. Ale každé léto musí jednou skončit, nebe se musí zaplnit mraky skutečné, nelichotivé reality, která člověka může zastihnout nepřipraveného. Kryptonit všech věcných snílku, nepříjemné probuzení z příjemného snů. Koneckonců ne všechno může skončit jako Pomáda.
 
Film je velmi civilní a přesto působí trochu jako antické drama, obzvlášť na svém konci. Hlavní hrdinka je jaksi obyčejná a normální a přesto je v ní něco destruktivně přitažlivého a podmanivého. Je jako vaše bývalá spolužačka ze střední, která byla nesnesitelně oblíbená a okouzlující mrcha, které patřil celý svět, ale ona i přesto chtěla víc a vy jste jí stejnou měrou nesnášeli, ale i obdivovali a do jisté míry jste chtěli být jako ona. Tak suverénní a přesto jaksi dětinsky křehká a naivní, tak svůdná a přesto tak lascivne provokativní. Zkrátka taková vnitřní mrcha ukrytá v každé ženě, která chce ochutnávat život plnými doušky, nemyslet na ostatní, neodpouštějíci, dětinsky zhrzena, životem přesto lehce otrávená nebo přemožena, ze všech sil snažící se nesundat ony naivní růžové brýle všech Emma Bovaryovych doufajících v život naplněný vášní a zuřící nepolevující bouří. Harry je takový další Charles Bovary. Hodný, slušný kluk, co je PAF z toho, že může aspoň na chvíli proniknout do světa pro vyvolené a dostat se k dívce, která by si ho jinak vůbec nevšimla. Připadá si jako kdyby vyhrál loterie a chová se trochu jako přihlouplí zamilovaný blázen, jenž svou slušností, formálnosti a lehkou upjatosti nemůže hrdince stačit a skutečně se může v jejím světě pouze na chvíli smočit než ho nelítostný proud odnese až ke srázu ze kterého spadne do vod ničem mého vystřízlivění, které je v tomto případě opravdu horkosladke a I z jinak klidných lidí, dělá násilníky a zoufalce, kteří u nás diváků probudí sice soucit, ale v hlavní hrdince jen prázdné opovržení tam, kde kdysi plála vášnivá láska. Nástrahy mladí jsou kruté, ještě krutější jsou jejich následky. Monica je potlačeným pocitem v každém z nás, je oním dítětem, které nechce vyrůst a chce navěky žít svůj nespoutaný sen ve kterém pro ušlechtilé a dobrosrdečné city není místo. Monica je vnitřní teenager, kterému chcete jednu vlepit za to jak je sobecký, marnotratný a zatvrzele nedospělý. Na druhou stranu, ho ale nechcete nechat jít, jelikož v jeho destruktivite se skrývá i něco krutě krásného a přízračného. Právě v něm mají ony pohlednice svůj otisk, a právě v jeho srdci nejsou jen vybledlou vzpomínkou nebo vzdáleným snem, ale opravdovou sytou zkušeností, s něčím co je krvavě rudě syté a jasné, tak že to nikdy neztratí svou barvu. Skutečná oběť žít život na plno i za cenu zkažení své duše.

Studie naivní dětské lásky a jejího následného rozkladu. Bergman je zde až cynicky klinický a neštítí se vztah od prvního momentu předurčený k zániku, chladně sledovat až do hořkého konce. Není to klišé, je to prostě jen realita tak běžná, že je to až groteskně otravné... Na několika místech to působí poněkud nešikovně (např. náhle se odněkud objevivší zlořád na ostrově a následná rvačka jak z Majora Zemana) ale ve výsledku je to myslím jeden z těch stravitelnějších bergmanů.

Jeden z tých Bergmanovych filmov prístupnejších divákovi, viac príbehový, trochu dobrodružný a veľmi atraktívny čo sa týka lokácií a obrazovej krásy. Rôzne zákutia starého Štokholmu, plavba popri historických budovách mesta, kotvenie na rôznych ostrovoch, to je len pár príťažlivých pohľadov, ktoré film prináša. A tie tvoria kulisy pre rozvoj citového vzťahu medzi dvoma mladými ľuďmi, temperamentnou a ľahkovážnou Monikou a trochu plachým a zodpovedným Harrym. Dvojica nechá za sebou všetky starosti mesta a podniknú tak trochu dobrodružný výlet na loďke k blízkym ostrovom. V romantickom opojení snívajú o svojom budúcom šťastnom živote, lenže ich zidealizovaný pohľad sa zákonite musí stretnúť s tvrdou realitou. Herecké výkony boli veľmi presvedčivé, obzvlášť divožienka Monika, niekedy strašne protivná, niekedy v hysterickom amoku, v podaní Harriet Andersson, bola skvelá. Postavy aj príbeh boli veľmi realistické, ako vystrihnuté zo života. Bergman tu nejde až tak do hĺbky psychiky postav, ale hádam aj kvôli tomu je film ľahšie stráviteľný pre bežného diváka. Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.

Věčně živé téma si tenkrát vybral Bergman. Příběh dvou nevyzrálých milenců. Harry byl trochu flákač, ale pro Moniku by udělal všechno na světě. Monika - dívka, která již z náznaků posměšků byla mnohem protřelejší, ho svede, hoch je hezký, jí se líbí, milenecký pár opouští společnost a usadí se na břehu mořského zálivu u Stockholmu. Harry se stává zodpovědnější, jakmile se dozví, že Monika čeká dítě, ale najednou tu jsou pochyby - je to dítě jeho? Přesto se o něho stará, jak může, jenže - mladí větší zodpovědnost za péči o dítě nakonec nesnesou, litují, oč vše přišli... Velice hezký film.