Horečka stoupá v El Pao (1959)

Buñuel čaruje. Nebo alespoň překvapuje. Mě tedy opět mile překvapil. Nejdřív použil dokumentární úvod jako v dřívějším filmuIluze cestuje tramvají(jen tentokrát zde místo Mexico City jde o El Pao) a nejen proto jsem u dalších scén přepokládal, že i zde zůstane u podobného konceptu mozaiky různě propojených příhod a postav. Některé motivy s přesahem do politické satiry evokovaly i pozdější mistrovy kousky typuNenápadný půvab buržoazie, byť zde bez surrealistických prvků, dokonce jsem měl pocit, že tohle je snad ten nejnahláškovanější Buñuel vůbec (viz. ironické repliky Inés typu"Jste si s mým mužem tak podobní, že ani nemám pocit, že ho podvádím."nebo dialogové glosy jako"Podívej se, už zase visí obrazy toho darebáka."/"Tím se netrap, ten darebák také jednou bude viset."). Užíval jsem si vcelku klasického Buñuela, který se však jakoby poté rozhodl, že rozehrané linie spojí a nechá vyústit v napínavý film-noir! A já byl teprve překvapený, ale pořád dosti nadšený. Vedle stylové atmosféry horkého dusna s vějícími ventilátory nechybí ani skutečně rafinovanáfemme fatale(osudová hned pro několik mužů), ikonický levicový padouch v podání hereckého klasika žánru Jeana Servaise, napínavé zvraty, vztahové a kariérní intriky zanechávající ve velké hře i nějakou tu mrtvolu a postava průbojného mladého hrdiny, který ač kladný a odpůrce svého vlivného předchůdce, musí pro úspěšnou cestu do cíle pracovat s podobně taktizujícím jednáním. Luis Buñuel, ač natočil za mě i řádku ještě lepších titulů, mě o to víc potěšil, že zvládl i takto laděný žánrový film, aniž by úplně upustil od svého stylu.[85%]

Tenhle film by náhodou vůbec nebyl špatný, kdyby byl podstatně lépe zahraný i natočený. Stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že jak Bunuel, tak i Gérard Philipe točili tenhle film tak nějak z povinnosti, když už měli to levicové až salónně-komunistické nazírání, tak aby jako pro to taky něco udělali. Jakási uvařenost, až nedomrlost je tímhle filmem prostě prorostlá, ale stačí si představit, jak by mohl ten (ve skutečnosti velmi vášnivý) příběh vypadat, kdyby se zahrál i natočil se skutečnou vervou (předpokládající ovšem místy možná i trochu drsnější mluvu a prudší akce) a je možno, dokonce i zábavno dokoukat to do konce. Ba to i doporučit.

Takze aj Luis Bunuel ma politicky film. Na akomsi fiktivnom latinoamerickom ostrove doslo k zmene vlady, a na tom je vystavany film + sympaticka laska on + ona /aby bolo jasne, pocitam len hetero lasku, a hetero seks, na vsetky ostatne - mimoheteracke seksualne aktivity treba nastat a nasrat/. Neprirodzeny priestor dostali zase medziludske vztahy a ani tolko proklamovana vzbura tu prakticky nie je vykreslena. A ako posledny film Gerarda Philipa je to skor tiez len taky priemer : 50 %

Černobílý Buñuel odehrávající se v rovníkovém ostrovním horku má dobrou atmosféru, a postava Ramóna Vásquese ztělesněná se světem se loučícím Gérardem Philipem je nezapomněnihodná. Trochu mi nesedl český dabing, ačkoliv Jan Potměšil je SKVĚLÝ a byl vybrán s ohledem na Vásquesův charakter velmi citlivě. I přes to doporučuji film raději v originále, nejlépe na sobotní horké odpoledne strávené za žaluziemi vyhřátého pokoje se sklenicí řádně vychlazeného mojita.

Stretnutie ideálov s politickým pragmatizmom má vopred jasného víťaza. A v podmienkach Latinskej Ameriky ešte jasnejšieho. Problém spočíva v tom, že filmov so zámerom zobraziť tento proces som už videl niekoľko a Buňuel neprispel k tematike prakticky ničím novým. A tak z tejto derniéry boli zaujímaví iba Gérard Philipe s Mariou Félix.