Skleněná oblaka (1958)

Krásná filmová báseň o děděné touze po dálkách. Na pozadí atmosférické choreografie obrazů nejrůznějších geometrických prvků, evokujících hranice lidské tvořivosti a techniky, a – s nimi ostře kontrastujících – organických fenoménů (především oblak), které reprezentují svobodu, procházejí jednoho osudového dne muži třech generací, naposledy spolu, a přesto již spolu napořád. A navždy také následovaní podobně zapálenými ikarovskými bytostmi.

Je na tom dost znát, že to jsou Vláčilovy začátky. Ještě to nemá tu správnou poetickou atmosféru, to vyprávění obrazem taky nefunguje úplně nejlíp a i přes ten námět a naprosto precizní kameru tvořící úžasné záběry jsem z toho žádný silnější dojem prostě neměl. Špatné to rozhodně není, ale Vláčil umí líp. 3*

To víte že Údolí včel má jen hodinu a půl? Zdá se, jako by se děj táhl tři hodiny. Skleněná oblaka mají dvacet minut, ale přísahám Bohu, že jsem u nich strávil minimálně hodinu. To nemyslím jako kritiku, ale jako pochvalu. Vměstnat na tak malý rozsah tolik zážitků je kumšt. A natočit ho stylem, aby tenhle téměř nemluvný film plný poetiky nenudil ani mě, to už je skoro zázrak.

Komplikovaný příběh do dvaceti minut zkrátka nevměstnáte. Ale pokud jste František Vláčil a máte neskutečné množství fantastických režijních nápadů, nemusí vás to vůbec trápit. I docela prostá historka pak může být plná emocí a navzdory tragickým osudům jejích protagonistů prostě nádherná. Okouzlení malého chlapce v kabině proudového bombardéru se hravě vyrovná velmi podobné scéně ze Spielbergovy Říše slunce.

Nasadil jsem si svá křídla a nechal se unášet... Jedná se vlastně o Vláčilův první a opravdu nádherný film pojednávajícío věčné lidské touze. Vláčil dokázal v tomto snímku na malém prostoru vyždímat obrovskou dávku emocí! Zážitek z téměř němého filmu umocňuje krásná Vackova hudba. To prostě musíte prožít!