Dým bramborové natě (1976)

Je to takové uVláčené. Nicméně hlavní devizou filmu je obyčejná lidskost, která se v dnešní tvorbě hledá jen těžko (a v americké velmi těžko). Dnes jakoby se ztratila a málokdo jí umí vystihnout. 70% - zase to pitomé dělení hodnocení po dvaceti procentech. To je sakra takový problém udělat desetiprocentní stupnici hodnocení?

Další snímek ze široké škály filmů s R. Hrušínským. Empatický doktor Meluzín přijíždí ordinovat a pomáhat lidem na dědině. Ti ale nechtějí dát novému doktorovi šanci. Časem se ukáže, že doktor Meluzín má srdce na správném místě. Hlavně u případu těhotné dospívající dívky, kterou si vzal pod křídla a která místo vděku přidělává jen další a další problémy. Líbila se mi role doktora Meluzína a cynického hrobaře, který si pro jistotu už vykopal vlastní hrob. Vůbec nevím, co si myslet o sestře, která na mě vůbec nepůsobila laskavě a příjemně. Kdo by to do sestry řekl…  a už vůbec se mi nelíbilo dědinské osazenstvo, které bylo zobrazené velmi realisticky. Film jde přímým směrem k předpokládanému cíli. Bylo to fajn.

Vláčil by dokázal dovláčet k depresi snad i Jardu Duška. Tohle je pomalu jeho nejoptimističtější film, kde nechybí hrobař, posedávání v parku před hřbitovem ani skvěle hrající Rudolf Hrušínský, který se za celý film takřka ani jednou neusměje. Vcelku zajímavý výlet do doby, kterou jsem nezažil a doufejme, že ani nezažiju. Příběh je velmi jednoduchý, jako je život lidí na podobném venkově. Zvlášť v době, která toho moc nenabízí. Šeď a stereotyp zde rozbíjí místní rajda a neplánované těhotenství. Úplně nejsem cílovka a měl jsem problém se zde s kýmkoli a čímkoli nějak ztotožnit. Vytknout toho filmu však obecně moc nejde. [70 %]

Opäť mierne pesimistický F. Fláčil. Stačilo mu k tomu pochmúrne počasie neskorej jesene a excelentný R. Hrušínský, ktorý toho veľa nenarozprával, no aj tak si diváka omotá okolo prstu. Stačí gesto alebo letmý pohľad. To je jednoducho talent veľkých hercov, ktorí sa ani nemusia veľmi snažiť, stačí, že dostanú šancu a je vymaľované... Potešilo ma aj obsadenie V. Galatíkovej. 70%.

Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho.
Větrov, kam doktor Meluzín zamíří ze slávy zahraničních klinik, představuje Vláčil jako ryzí díru. V té se sešlý Šafránek navíc ocitá bez Píšťalky, v obležení různě poznamenaných vidláků, kterým se často proti jejich vůli snaží pomoci. A končívá to jako v každé jiné 'čínské čtvrti'...
Z dobou poznamenané předlohy Bohumila Říhy se Vláčilovi a němě výmluvnému Hrušínskému povedlo vydestilovat to zajímavé - životní pokus postaršího bílého muže o poslední osobní a profesní hurá. A o tom, že vzedmutí může mít podobu kolmého pádu.
Z vnucené nečasovosti dodnes silný a krásně bezútěšný film.