Jako zabít ptáčka (1962)

Peck ztvárňuej ideál právníka i otce, film řeší důležité téma, jinak ale... Z ostatních komentářů se mi potvrzuje pocit, který jsem z filmu měl: oproti předloze (kterou jsem nečetl) musí být příliš vykuchaný. A tím nemyslím všechny ty menší i větší změny, které se literatuře při převodu na plátno stanou, tím myslím změny natolik zásadní, zásahy přímo do pletiva příběhu, až se příběh zhroutí a v lepším případě stane něčím jiným. Takže tady koukáme dílem na (bez)starostné dětské léto, díle mikrosondu do chudoby, dílem mikrosondu na rasistický jih a největším dílem na vlastně dost prosté soudní drama. Cítím, že za tím vším je mnohem víc, mnohem silnější příběh o dobru, zlu, morálce, předsudcích a dalších elementárních, avšak o to důležitějších pojmech, který se ale filmu podařilo předat jen v náznacích.

Chápu tvůrce, že prostor dvou hodin filmového času je dost málo na to převést dějově tak obsáhlou a krásnou knihu Harper Leeové v celé své dějové šíři, všech souvislostí a událostí formujících pohled na svět hlavní hrdinky prostě nelze. Ono to tak začasto dopadne, že knihu film nepřekoná... Ale film je určitě maximem možného, skvěle herecky obsazený, obraz vystihuje předlohu malého upoceného městečka a mnoho použitých dialogů jsou doslovným přepisem knihy. Ale na 5 hvězdiček to není, na ty by dosáhla kniha!

Jsou filmy, na které se podíváte a hned zapomenete, a pak jsou ty, které vám vypálí do mozku stopu na celý život. Jak zabít ptáčka je přesně ten druhý případ. Klasika, která drsně a nekompromisně ukazuje, jak „férově“ fungovala spravedlnost v Americe.
Soudní síň, obžalovaný černoch a porota složená výhradně z bílých mužů, kde každý jeden je rasista – no řekněte, co může být férovější? Atticus Finch sice bojuje jako lev, ale realita je jasná: žádné důkazy nejsou třeba, když má obžalovaný špatnou barvu kůže. A přesně tohle dělá film tak silným – žádné cukrování, žádná falešná naděje, jen tvrdý pohled na dobu, kdy spravedlnost znamenala něco úplně jiného, než by měla.
Gregory Peck je v roli Atticuse naprosto fantastický – charismatický, klidný, ale s obrovskou silou v hlase i činech. Ten chlap prostě táhne celý film na svých bedrech a jeho výkon je přesně ten důvod, proč se na to člověk dívá se zatajeným dechem.

Kedysi veľmi náročná otázka, dnes veľmi ľahko vyriešená.Ptáčka zabiť je už modernum, stačí tranzícia, jeden šmyk skalpelom a je to. Pre skoro storočím sa ale vtáky len tak neodstraňovali z obehu a bola to naozaj vážna téma. V roku 1962 by som povedal že až nanajvýš aktuálna, keďže práve dozrelo obdobie na to, aby černoch mohol sedieť v autobuse aj vpredu. Chýbala tomu ale sila. Román je viac-menej autografickou spomienkou a tá sa vanie príbehom a narúša nejaké rozhorčenie, vlastne k nejakému vášnivému rozpútaniu ani nedôjde. Jeden rozsudok, aj smrť príde, ale všetko suché ako martini Jamesa Bonda, no bez olivy. A koniec teda dosť natiahnutý.

Film je natočený docela poutavě a citlivě - že uteče první půlka a vlastně se nic nestalo. Po druhé půlce bylo jasné, že to je jeden z těch sluníčkových filmů, které člověku chtějí otevřít srdíčko a nabádají ho k tomu, aby přijmul vše nové. Podobně jakoGuess Who's Coming to Dinner (1967)a novějšíForrest Gump (1994). Hlavním námětem těchto filmů je empatie. Menšiny jsou v nich utlačovány bílými muži a jejich předsudky. A já už mám tohohle politicky korektního narativu po krk. Protože hlavní je rovnováha a i s empatií a zbavováním se předsudků se to dá přehnat. Někdy je prostě dobrý důvod nevěřit cizincům. Asi jsem rasista, protože věřím statistikám zločinnosti v USA, kde je ve věznicích údajně 5 až 10x více černých než bílých. A mentálně zaostalým lidem taky své děti nesvěřím. Hlavní postava "moudrého tatíčka advokáta" mi přišla naopak velice morálně slabá. Film bych pochválil za výkon dětských herců.