Sedm samurajů (1954)

Tohle je přesně jeden z těch filmů, který vám někdo doporučí jakožto legendární klasiku a vy tomu po pár nedůvěřivých pohledech a pár kyselých ksichtech nakonec dáte šanci. V první polovině si užíváte jednoduchou, ale přesto zajímavou zápletku, zvykáte si na příjemné pomalejší tempo a na expresivní herecké výkony úžasných japonských herců. Začínáte pomalu chápat, proč se tomu dostalo takovému kultovnímu statusu, avšak to pro vás pořád není takové terno, v jaké byste doufali. No a pak přijde polovina druhá. Tam vás to neuvěřitelně zaháčkuje, vy hltáte jednu scénu za druhou a ta více jak tří a půl hodinová stopáž uteče jako voda. Váš vztah k postavám se jen a jen prohlubuje a každé přejete z celého srdce ať přežijí. I když se to bohužel každé nepovede. Fascinuje vás rozvržení i provedení samotných scén. Obdivujete každou jednu akční pasáž, která stejně jako příběh neustále přidává na epičnosti a osudovosti. A to melancholické hořkosladké zakončení? Naprostá pecka! Člověk se až stidí sám za sebe, že vůči takovému skvostu od legendárníhoKurosawi, měl takové předsudky. Takže nebuďte jako já a běžte se na to podívat. 9/10

Film jsem dlouho odkládal, nechtěl jsem se prostě dívat na 3 a půl hodinový film v japonštině, ale až teď, když jsem ho viděl, tak chápu jak velkou chybu jsem udělal když jsem ho tak dlouho odkládal. Film mě, i přes svou délku, poměrně jednoduchou, přes kterou mě ale dokázal udržet do konce, a postavy které jsem si hned oblíbil. Celkově to vyobrazení, to že je film stále černobílý, to je něco co miluji na kinematografii.

OK, všetko podstatné o tomto filme už bolo povedané. Normálne by som filmu nikdy nedal 10/10, lebo to by znamenalo dokonalosť – a čo je vlastne dokonalé? Realita je však taká, že tento film si desiatku zaslúži, pretože je to jednoducho najlepší akčný film, aký bol kedy natočený. Predtým som si myslel, že Apocalypse Now alebo Das Boot sa nedajú prekonať, ale tento film to dokázal. Takmer každá scéna je ohromujúca – rytmus, energia a život filmu sú neuveriteľné. Je dlhý – veľmi dlhý – ale úprimne, nechcel som, aby sa skončil.
Keďže nechcem opakovať všetko, čo už bolo povedané o réžii a filmárskych postupoch, chcem sa zamerať na jednu konkrétnu vec: realistickosť bojových scén. Vo väčšine akčných alebo vojnových filmov sú súboje nejakým spôsobom štylizované. Tu je však jasné, že režisér (rovnako ako Stanley Kubrick – spomeňme napríklad Spartacus) mal fascináciu skutočnými bojovými stratégiami. Film si dáva záležať na tom, aby sme presne chápali geografiu dediny – kopce na jednej strane, otvorené polia, les na okraji. Vidíme, ako by obranu riešili skutoční, skúsení bojovníci.
Zobrazenie smrti je mimoriadne realistické – žiadne efektné súboje muža proti mužovi, ale nemilosrdná taktika: oddeliť slabších, vyčerpať ich a doraziť. Väčšina banditov neumiera v „hrdinských“ súbojoch – buď ich zabijú dedinčania, alebo ich samuraji bodnú zozadu. A presne takto fungujú skutočné bitky. Nie je to ušľachtilé, ale je to omnoho pravdivejšie než hektolitre krvi a odseknuté končatiny.
Sedem samurajov je majstrovské dielo, ktoré nielen baví, ale aj ukazuje, ako naozaj vyzerá boj, stratégia a prežitie.

Moc nechápu, co je na tomhle filmu tak legendárního. Za mě je legendární možná tak obsazení samurajů – ti jsou opravdu dobří, nejraději jsem měl jejich úsměvy. Jen mě štvalo to křičení Japonců.
Celý film je hrozně natáhly – to mi vadilo nejvíc. Kdyby měl kolem dvou hodin, byl by o hodně lepší. 207 minut je prostě moc. Já mám jednoznačně radši film Sedm statečných.

"Jediné,čosedliacirobia,je,žesaobávajú,čibudepršať,čibudesvietiťslnko,alebočibudefúkaťvietor.Skrátka,všetko,čopoznajú,jestrach.“Veľkolepé dielo jedného vynikajúceho japonského režiséra (mimochodom, spomínal som už, že patrí k mojim najobľúbenejším?), zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Skvelý predobraz nemenej skvelýchThe Magnificent Seven (1960), ktorí sú inak pomerne vernou kópiou, len zasadenou do odlišného, westernového prostredia (a krásne na tom je to, že obe verzie dokonale fungujú úplne nezávisle od seba, každá z nich má svoje nespochybniteľné miesto v svetovej kinematografii). Nejakých zásadnejších rozdielov je len zopár, ako príklady uvediem to, že v originále sú zloduchovia v podstate anonymní (žiaden charizmatický vodca) a mladí, čo sa snažia k "statočným" pridať, sú dve rozličné postavy (a nie jedna). Hoci je tento film označovaný ako akčný a dokonca sa udáva, že definoval akčný žáner, okrem záverečnej veľkolepej bitky (mimochodom nesmierne strhujúcej) v ňom takmer žiadna akcia nie je, ak nepočítam zo dve drobné akcie okrajového charakteru. No a k spomínanej rozhodujúcej bitke sa začne schyľovať až po viac ako dvoch hodinách originálnej verzie (na ČSFD z nejakého dôvodu označenej ako "Special Edition"). Takže si trúfam tvrdiť, že tu ani zďaleka nejde len o akciu, ale naopak, ide predovšetkým o výbornú drámu s hlbokým vykreslením postáv. Oceňujem na nej silný dôraz na autentické stvárnenie, čo sa v neposlednom rade týka aj samotných bojových scén v závere. Je proste úžasne sledovať tú prepracovanú taktiku bojov (a aj to, keď sa taktika zrúti a nastáva chaos), v žiadnom prípade to nie je nejaká slaboduchá akčná mláťačka. Film uchvacuje aj svojou obrazovou stránkou (malebné prostredie dedinky v horách) a mimoriadne presvedčivými hereckými výkonmi, osobitne vyzdvihnem môjho obľúbenca, rozvážneho vodcu Takašiho Šimuru (Kambej Šimada), burliváka Tošira Mifuneho (Kikučijo), sympatického vtipkára Minorua Čiakiho (Heihači) a sedliaka Kamatariho Fudžiwaru (Manzo)."Mimochodom,Kacuširo,dnesodtebaveľaočakávame.Odvčerajšejnocisaztebastalskutočnýmuž.“