Stezky slávy (1957)

Kubrick ve Stezkách slávy vypráví silný a nekompromisní příběh o zvěrstvech války. Nejde tu však o násilí páchané na nepříteli, ale o krutosti namířené proti vlastním mužům. Film odsuzuje charaktery lidí, kteří se díky ambicím a kariérismu dostávají do vysokých armádních pozic, odkud během konfliktu rozhodují o životech tisíců mužů. Největší bídu si nakonec odnesou ti nejméně vinní – obyčejní vojáci, z nichž se stává odstrašující případ. Snímek je ve svém vyprávění přímočarý a zároveň surový. Divák se tu nedočká žádného vykoupení ani nadějného konce, jen syrového realismu a definitivní smrti idealismu.

Za mě jednoznačně nejlepší Kubrickův film. Silný námět, úchvatná kamera, pohlcující zvuk a geniální Kirk Douglas v hlavní roli. Kromě poměrně nečekaných zápletek tu můžete obdivovat hrozivé vyobrazení ohlušující zákopové války, ale v kontrastu také velice tiché a odměřené prostředí vojenského soudu s dialogy dotaženými do detailu. Na úplný okraj film nastoluje i věru neobvyklou situaci odsouzeného, který v cele po šarvátce den před popravou upadne do bezvědomí. Snad jediné, co mi ve Stezkách slávy chybělo, byla francouzština a o něco méně televizní závěrečné titulky. Milým bonusem pro Kubricka je seznámení s jeho ženou (zpívá v závěru).

Aj po bezmála sedemdesiatich rokoch od svojej premiéry zostávajúCesty slávyvýnimočným filmovým počinom, ktorý sa odvážne vymyká štandardom vojnového žánru. Snímka nie je iba sugestívnym obrazom absurdnosti fungovania armádneho aparátu, ale predovšetkým prenikavou štúdiou bezmocnosti jednotlivca čeliaceho obludnému kolosu, ktorý cynicky manipuluje s ľudským životom. Zdanlivo minimalistická estetika, založená na kontraste naturalistických výjavov z prostredia zákopov a chladne štylizovaných scén zachytávajúcich priebeh vojenského tribunálu, zdôrazňuje priepastnú vzdialenosť medzi surovou realitou frontu a odtrhnutosťou armádnych elít od nej. Kubrick tak nekompromisne odhaľuje mechanizmy dehumanizácie a zneužívania autority, pričom emocionálny účinok jeho diela vrcholí v záverečnej katarzii, ktorá v sebe nesie univerzálne posolstvo o potrebe ľudskosti a spolupatričnosti.(90%)

Právě jsem byl svědkem nejnapínavějšího boje v mé hlavě. Bojovalo se mezi generálem Mireauem a Kay Adamsovou zKmotra, výherce si domů odnese sošku za nejméně sympatickovou filmovou postavu. Bylo to těsné, ale vyhrála Kay. Nenechte se ale zmást, generál Mireau nebyl špatným soupeřem a po celou dobu, co byl na obrazovce mě nehorázně sral. I přesto, že je celý film černobílý (pro většinu dnešních mladých, vlastně ani nevím proč, automaticky nudný) jsem se obrovsky bavil a užíval jsem si každou scénu. Když na mě před spuštěním filmu vyskočil rok 1957, bál jsem se, že se u scén s vizuálními efekty (kterých bylo ovšem jen málo) budu smát jejich špatnosti. Opak byl však pravdou. Scéna, kdy například vybouchne granát vypadá reálně a hezky, no prostě jako normální výbuch. Za to v dnešních dobách výbuchy vypadají až komicky, např. vnejnovějších Marvelovkách. Až naKirka Douglasejsem herce vůbec neznal, ale všichni předvedli skvělý výkon (vypíchl bychTimothyho Careyho). Scénář byl špičkový, kamera nádherná a scéna soudního procesu mi zůstane v hlavě asi nadosmrti. Kdyby ze měKubrickcelou hodinu předtím nevytahoval emoce (obzvlášť nenávist, hněv a lítost), tak bych u závěrečné scény určitě zaplakal. V takovém rozpoložení, v jakém jsem ale byl, jsem jenom čuměl na obrazovku s otevřenou hubou. Dvacet osm, jenom dvacet osm bylo Kubrickovi při premiéře Stezek Slávy. Poklona.

Popravde som nečakal, žemaestrovafilmárska genialita sa natoľko výrazne prejaví už v Paths of Glory, aj keď po priemernejších prvotinách nastávaal na daný zlom najvyšši čas. Veď už vKillingboli viditeľne silné náznaky markantnosti tohto doposiaľ bezkonkurenčného talentu. Obsah PoG dokáže výborne upútať najmä svojím scenárom ktorý sa vyžíva dialógoch. Nemám za to, že by bolKirk Douglasnaplno nevyužitý, pretože to príbeh a jeho spraovanie ani viacmenej nepotrebuje. Dielo strhujúco prinúti vniesť sa do atmosféry prostredia s tým, že za 85min stopáže ani raz nepoľaví a svoje tempo si nielen udržiava, ale ho aj dosť zosilňuje. Aróma udalostí a postáv hodne presvedčivá. Plné hodnotenie síce neporovnateľné s neskoršími zásadnými kultovkami, ale ceniace vysoké žánrové a teschnické zásluhy. Bojisko btw omnoho lepšie vykreslené než voFull Metal Jacket, ktoré malo zostať len pri psychologickej stránke.