Holubice (1960)

Nevím, za co tenhle film nasbíral tolik hvězdiček. Že by všichni diváci oceňovali hru světel a stínů, jíž tento film vyniká, i když jinak je to příšerný kýč. Při sledování filmu jsem se nudil a myšlenky se mi zatoulaly do roku 1960, který se vyznačoval krásným počasím. Na jaře bylo jarní, v létě letní, na podzim podzimní a v zimě zimí. Žádná sucha, žádné povodně. Zdálo se, že i příroda vyjadřuje svoji radost z toho, že se Československo stalo socialistickým státem. Kolektivizované zemědělství fungovalo a také národní podniky plnily plán. Aspoň se to psalo v novinách. Pak mě napadlo, že bych mohl upravit scénář, aby ten film vůbec o něčem byl: Západoevropští kapitalisté provedli pod záminkou cvičení poštovních holubů ideologickou diverzní akci. Když zmátožená holubice dorazila do Prahy a chlapec rozvinul roličku papíru, kterou nesla, přečetl si toto: „Kdy jsi naposledy jedl banány, komunistický spratku?“ No a tak dále. Můj pocit z tohoto Vláčilova filmu je hodně rozpačitý.

Filmová lyrická poezie, kde sami herci svým patosem de facto herecky i nonverbálně "recitují", celé s překrásnými obrazy; umění, ve kterém se navíc zrcadlí umění postavy hrané sochařem Václavem Irmanovem. A ta černobílá Praha plná kostelních věží, starých domů a oparu z komínů, mořská pláž, rozjařený týpek a prodejce limonády se skvělým trikem upomínající na britskou Kolumbii, to je všechno tak koukatelné... a ten mrňavej Míša je mladý Smyczek? Vtipné! Jen nechci vědět, kolik holubů a koček trápili kvůli dobrému záběru.

Vláčilova Holubice je čistým a úprimným filmom o nádeji a slobode. Hlavnou protagonistkou a samozrejme symbolom, je samotná holubica, ktorú netrpezlivo očakáva jej majiteľka Zuzana a na ktorej sa za nepriazeň osudu pomstil malý Michal. Fascinujúce sú roviny kontrastu, ktoré Vláčil postupne odkrýva v príbehu – Michal uväznený vo vlastnom trápení a v izbách tmavého bytu a Zuzana, celkom slobodná, tráviaca čas pri mori, ktoré nemá hraníc; Michal, najskôr trpiaci, sa postupne zo svojho trápenia oslobodzuje, zatiaľ čo trpezlivá Zuzana prepadá zúfalstvu a strachu o svoju milovanú holubicu; kontrast je viditeľný aj v použití symboliky farieb – Michal väčšinu filmu nosí čierne tričko a biele si oblečie až v scéne, kedy uvažuje nad tým, či má holubicu pustiť a plavovlasá Zuzana v bielom svetri sa postupne odieva do trúchlivej čiernej; rovnako aj scéna, kedy bielu holubicu ohrozuje čierna mačka. Holubica ako symbol nádeje, je dominantným motívom celého filmu a Vláčilovi sa podarilo vizuálne obsiahnuť aj ono povestné nádej umiera posledná. V súvislosti s Michalovým susedom Martinom – sochárom a výtvarníkom, mi okamžite napadol Pablo Picasso a jeho slávna litografiaLa Colombe. Taktiež spôsob snímania scény, kedy Martin vytvára svoju vlastnú litografiu, na ktorej sa chystá spodobniť bielu holubicu, nápadne pripomína scény z dokumentu Henri-Georges ClouzotaLe Mystère Picasso, natočeného štyri roky pred Vláčilovým filmom.

Celovečerní a zároveň barrandovská Vláčilova prvotina pokračuje  ve stejných kolejích, které nastavil již v Armádním filmu. Navazuje tak na poetiku dokumentárně-hraného debutu Skleněná oblaka (a vlastně celé Vláčilovy tvorby). Drží se především lyrična a dramatická část jde lehce na úkor vizuálního sdělení stranou. Vláčil se ukazuje, jak se již ukázal tehdy, jako režisér-malíř, jehož estetika dodnes zůstává (a navždy zůstane) nepřekonaná.S Čuříkem tak stvořili skutečně překrásné vizuální dílo, z něhož každé okénko lze vzít a udělat z něj fotografii.Nyní uvedu nejpůsobivější záběry: perfektní jízdy v NDR a na pláži, sledování pracovního postupu malíře, tíživá atmosféra RTG vyšetření (aneb dokonalá práce se světlem), úžasný záběr s deštníkem, záběr „kterak se Satan pokusil chytit holubici“ anebo (stejně jako v Nati a jiných filmech) záběr s úhlopříčkou atd.Ve filmu jsou věci, které se vytknout dají, přesto si myslím, že jde o skvělý studijní materiál (především) pro současné kameramany (či režiséry), jimž velmi často chybí nějaké originální vizuální řešení. Vše podtrhuje klasicky výborná Liškova hudba (jedná se o první spolupráci těchto dvou mistrů).Film byl ve své době (a je i dnes) naprosto originálním zjevením, které bylo často přirovnáváno k Jasného Touze (přitom se jedná o zcela odlišné „materiály“). Již tehdy muselo být jasné, že František Vláčil je úplně jiný filmař, než kterýkoliv z jeho současníků a nástupců.Celovečerní filmová báseň, která by měla být povinná pro všechny kameramany. Skvělý celovečerní debut!

Poněkud bizarně působící příběh zarámovaný zejména silnou výtvarnou stránkou, která především vytváří jeho poetiku.  Film působí až experimentálním dojmem, přičemž se obejde téměř beze slov. Ve snaze působit emotivně však místy až příliš "tlačí na pilu". Každopádně však režisér i kameraman prokázali nesporný smysl pro poetično a snímek tak i předznamenává nástup vrcholné éry českého filmu, který se v 60. letech  zařadil mezi světovou špičku. Dnes je bohužel něco takového už zcela nemyslitelné.