Hadí jed (1981)

„Starý havran zobák smáčí, křídla už má zlomená. Ztratil vůli, k zhoubě kráčí, dcera bude zklamaná.“ Kdo je víc naivní? Notorický alkoholik, který slibuje, že přestane pít, nebo ten, kdo mu to i podesáté věří? A po kolika porušených slibech se má přestat vzývat tzv. pevná vůle a s hlavou skloněnou začít skloňovat slovo léčebna? Dobří holubi se však tentokrát nevracejí, nemají totiž kam. Zasmušilý Josef Vinklář svůj marný souboj s gravitací, táhnoucí ho na dno flašky, svádí sám. A vlastně ani nebojuje. Svou závislost bagatelizuje, pije tajně, lže, vymlouvá se, rozčiluje, utápí se v sebelítosti a žehrá na těžký osud. Jiskřička naděje, zažehnutá v temnotách láskou jeho dcery, je bez odborné lékařské pomoci odsouzena k uhasnutí. Ale nalejme si čistého vína, kamarádi z mokré čtvrti, v tak bezútěšné pustině, kde je jen bláto, práce, vymrzlá maringotka a vystydlý čaj s Heřmánkem, studeným jak psí čumák, by pro teplé lidské slovo a hřejivý čaj s rumem utíkal do hospody snad i primář Nešpor. Omluva za pesimismus, ale při vší úctě k hereckému koncertu pana Vinkláře a mladičké Svobodové, Hadí jed je neskutečně smutný a bezútěšný film, takový člověku do žil moc optimismu nenaleje.

Celkom dobrý film o vzťahu dcéry a nájdeného otca, ale hlavne o alkoholizme. Počiatočný nábeh na psychologickú drámu dievčaťa hľadajúceho vzťah s otcom, ktorého nikdy nepoznala sa rýchlo zmení  na drámu alkoholika neschopného zbaviť sa svojej závislosti. Produkcia je dobrá, no atmosféra sa nedokáže vymaniť z mantinelov "socialistického realizmu" a aj keď herci hrajú veľmi dobre, nedokáže z príbehu vytlačiť väčší emotívny náboj. 70%

Typicky Vláčilovská poezie v bolesti tu je sice citelná, ale na vrchol jeho tvorby ani československých filmů o alkoholismu to přece jenom nemá. Josef Vinklář a mlaďoučká Ilona Svobodová na výbornou, dokonce bych až řekl že tenhle film táhne právě ona svou touhou po naději na otcovu změnu. Opravdu skvělý výkon v roli co jí perfektně sedla.

Bydlet v takový oprýskaný špinavý maringotce, asi budu chlastat taky. Ale teď vážně, tohle je určitě nejosobnější Vláčilův film, protože on sám se potýkal s démonem alkoholu (pamětníci vzpomínají, že během natáčení Markety Lazarové třeba několik týdnů nejedl a žil jenom z pravidelného přísunu rumu). Tady pro Mistra typická obrazová kamerová kouzla nečekejte, je to strohé, ale o to více vynikne ta depresivnost prostředí a životní situace Vinklářovy postavy. Prostě si žijete svůj podělaný osud těžkého alkoholika, váš životní obzor začíná a končí u flašky a na nic jiného nemyslíte, a do toho jako rána z čistého nebe za vámi přijde po 18 letech dcera, o které jste neměl ani páru. No to by vykolejilo z mantinelů, na které jste dennodenně zvyklý, i sebevětšího pijana. Vinklář to hraje tak sugestivně, jako by to sám prožil, bezútěšný konec je výborný a i ve mně to zarezonovalo. A to si dávám maximálně dvě malý piva, když jdu jednou za 14 dní na Hospodský kvíz :o)

On 'Hadí jed' je moc pěkně nasnímaný a osobní Vláčil (téma alkoholismu). Vlaďka se cítí v úvodu jaksi nekompletní, sama je sirotek a rodina jejího přítele je veliká a bujará... a tak se rozhodne vyhledat otce, kterého nikdy nepoznala. Narazí na geologa (Vinklář), který zpočátku působí jako fajn člověk, který si "jen" rád přihne, ale ve skutečnosti chlastá a do jeho života se vrací dcera, která se chce sblížit. Příběh zpočátku působí velmi pozitivně, jakoby Vinklář nacházel druhý dech, důvod, proč mít, jak je řečeno ve filmu, "aspoň malý štěstí", štěstí otce, který dohání čas s dcerou, kterou nikdy neviděl, protože nechal vysoké školy, šel pracovat, přispíval na dítě, které nikdy nepoznal. Ale oba pochází z jiných světů. Zimní a sterilní krajina odhaluje skutečnou povahu postav, protože se není za co schovat, nechává postavy s málem, aby přemýšleli nad tím, co mají před sebou, taky nesmíte opomenout fakt, že vidíme lidi, co postrádají společné roky vývoje, setkávají se v určitém bodě, takže je jejich interakce, v jistém smyslu extrémní, extrémní v lásce, ale extrémní i ve zklamání. Vizuálně je to skvělý, takový to psychologický drama (palce hore i za volbu černobílé), takovej ten film, kterej nikdy nebyl zamýšlenej mít mainstreamový uznání a taky ho neměl. Je to polozapomenutý lehký nadprůměr, ale pro některé snadno unikát. Něco jako Béla Tarr. Hrdinové ve svém neútěšném osudu, v kruhu, ze kterého není úniku. Dcera nedokáže pochopit otce, odkud pochází (jak je řečeno). Ale stejně tak on zase nedokáže pochopit ji. A jako každý alkoholik, na kterého se vytasíte s ultimátem, moc většinou "jen tak zničehonic" nepochodíte. Každá změna vyžaduje přípravu a rozhodnutí. Očekávání dcery pak jde logicky do kytek, obecně, očekávání žen. Dobří manipulátoři okolo toho ale umí skvěle tančit. Postava Vinkláře mezi ně ale nepatří (v pohodě, já taky ne), jeho alkoholické já je zosobněním jeho pravdy a tak končí, jak končí. (...) "Co ve městě? vždycky sem z něj utek. Udělám svou práci a nikdo mě nehlídá." "Ale člověk potřebuje nějaký štěstí. Aspoň malý." "Dyť jo. Jseš tady. To mi stačí." "Ale já budu muset jednou odjet." "No jo. Co se dá dělat?" 7/10