Ďáblova past (1961)

Příběh osvíceného mlynáře, který díky znalosti krajiny a geologie najde vodu pro vesnici sužovanou suchem, načež se ho regent s biskupem snaží náležitě potrestat za pletky s ďáblem. Mezitím mlynářův syn bojuje se sokem o svou milou, s níž v závěru prolezou jeskyní a film skončí. Za zmínku stojí skvělá kamera (mj. pokrokové uchycení na kosu) a jemná, ale o to působivější hudba.„Takové sucho, jako je letos, nemá pamětníka.“

... Jen čtyřnohé dobytče sklání neustále hlavu k zemi... Vždyť přece země nám dává vodu i chleba... Chléb i voda jsou dary boží🤦‍♂️. Jsi kacíř. Nasloucháte hlasům přírody... A co je na tom špatného??? Radši budu naslouchat přírodě než křesťanským žvástům. Mám rád filmy které ukazují církev a křesťanství v tom pravém(pokrouceném) světle. Slouha boží a regent si ve finále zvolili tu pravou cestu pro svou zkázu. Příznačně označenou křížem. Což bylo asi to nejlepší možné zakončení tohoto Vláčilova mistrovského díla. 5hvězd

"Svýmzpůsobemitosuchojevodanamlynářůvmlýn."Dráma odetá v pochmúrnom, baladickom háve, ktorá dokáže sprostredkovať mimoriadne intenzívny zážitok, a to aj vďaka pútavému príbehu s mysterióznym nábojom. Krásne je tu rozvinutý motív konfliktu medzi prirodzenou ľudskou túžbou po poznaní a slepou vierou, udržiavajúcou ľudí v spiatočníckej nevedomosti, aby ich bolo možné ľahšie ovládať. Inak povedané, ide o dva protikladné prístupy k životu - aktívne spoliehanie sa na (či nebojím sa použiť aj výraz "viera vo") vlastné schopnosti a nadobudnuté vedomosti (vlastným pozorovaním, či predávaním z generácie na generáciu) a pasívne spoliehanie sa na božiu prozreteľnosť. Prvý prístup zosobňuje múdry mlynár Spálený (presvedčivý Vítězslav Vejražka), ten druhý zase vysokopostavený cirkevný hodnostár Probus s kódovým označením "kaplán" (démonický Miroslav Macháček), skoro až desivý pri tej jeho zdanlivej láskavosti (len v tom výbornom, takmer až rozprávkovom závere sa dovtedy rafinovaný a na pohľad inteligentný kaplán začne nepochopiteľne správať ako idiot). Z ďalších výrazných postáv (a ich hereckých predstaviteľov) zaujmú hlavne pôvabná Martina (Karla Chadimová) a Regent Valecský z Valce (Čestmír Řanda), inak parádne odpudivé hovädo. Spomenúť ešte nutne musím aj sugestívnu kameru (Rudolf Milič), ktorá spolu so znepokojivou disonančnou hudbou (Zdeněk Liška) zvyšuje nástojčivosť celkovej výpovede snímky."Jenčtyřnohédobytčeskláníneustálehlavukzemi,alečlověkstvořenýkobrazuBožímuvzhlížísdůvěroujedinětam,kdenalézáodpověďnavše."

Druhý celovečerní Vláčilův film pokračuje v autorově zcela typické vizuální stylizaci, avšak s tím rozdílem (Skleněná oblaka/Holubice), že obrazová stránka není postavena nad stránku dramatickou. Tedy, vizuál a dějová výstavba jsou si rovny 1:1.
Kamery se tentokrát ujal Rudolf Milič, který pevně následoval Vláčilovy vize, a vzniklo opět dílo obrazově-monumentální. Často se využívá jízdy a dalších kamerových pohybů. Záběry převládají spíše delší. Často se pracuje s plány, středovou kompozicí a světlem (!). Tempo snímku je pomalejší, což ale napomáhá typicky Vláčilovské filmové atmosféře, která je v tomto snímku naprosto mimořádná. Střihovou strukturu místy nabourává (v dobrém slova smyslu) vnitrozáběrová montáž.
Již od první minuty jsem věděl, že tenhle film se mi bude líbit. Úchvatný celek s Kristovou sochou a práce s horizontem, do toho vynikající a odvážná Liškova hudba… co víc si přát.
Když už jsem u té hudby, je nutno u ní chvíli zůstat. Hudba v Pasti není pouze ilustrací, ale je i nosným prvkem děje, na níž - co si budeme povídat - stojí skoro celý film. Liška se nebál experimentovat: hraje si se zvuky, ale i zpěvem (ženské aaah a následné mužské popěvky). Hudba atypická pro historický film dělá z Ďáblovy pasti mnohem víc - navíc zvukové experimentování se všemožnými efekty je také dalším velkým plusem.
Literární scénář už v době svého vzniku byl označován za průměrný. Kdyby tento film natočil někdo jiný, neměl by takové kvality, jaké má. Dobře, sem tam je nějaká ta ideová schránka (ale je rok 1961/1960) , ten šílený happyend na konci je trochu "blbost", romantická část je absolutně zbytečná (co si budeme - závěrečná třetina trochu pokulhává), ale hodnotím celek, ne jen jeho výsek…
Vcelku totiž Vláčil vytvořil neskutečně kvalitní snímek (z dostupného scenáristického materiálu) a mrzí mě, že nebyly naplněny všechny jeho vize (několik sekvencí z technického scénáře ve filmu chybí). Neumím si ani představit, jak by film - který už tak je skvělý - mohl vypadat, kdyby vše bylo tak, jak si p. Vláčil přál (bylo by to možná ještě skvělejší…).
Na závěr bych chtěl ještě zmínit naprosto brilantní herecké výkony pánů Macháčka, Řandy a Vejražky. Macháčkův kněz je jednou z nejlépe zahraných rolí v dějinách naší kinematografie (to se doopravdy nebojím říci). Nejslabším článkem (jak psaly i soudobé kritiky) je Vít Olmer (sorry, ale hned ten jeho úvod ve filmu je šílený).
Ďáblovou pastí udělal Vláčil další kvalitativní skok  (ať je to práce s hercem nebo režie a obrazové vyprávění obecně) kupředu, aby pak mohl na filmová plátna poslat NEJLEPŠÍ NÁŠ FILM VŠECH DOB a to Marketu Lazarovou!
(Ohromná škoda, že tento film je tak trochu zapomenut díky jeho dvěma následovníkům - tématicky vlastně podobným snímkům - "Markétce" a "Včelám" - jelikož se jedná tak trochu o skrytý klenot té naší audiovizuální kotlinky.)

Nádherná balada o ľudskej nenávisti poháňanej poverami. Príbeh mlynára zžitého s prírodou, ktorý vďaka pozorovaniu prírody dokáže nájsť prameň či rozoznať nebezpečné miesta. Tajomstvo jeho mlyna je tŕňom v oku cirkvi. Produkcia aj herci odviedli dobrú prácu takže dlhé čiernobiele zábery, doplnené pochmúrnou hudbou Zdeňka Lišku vytvárajú temnú úzkostnú atmosféru dokresľujúcu tiesnivý dej. Názov Diablova pasca hocako sa zdá metaforický, nakoniec nadobudne doslovný význam. 80%