Pasáček z doliny (1983)

Sedlák je pán a má prase u koryta, sedlák je pán a kdo se na něj hrabe...Dobově možná i lehce pokřivený pohled na české poválečné pohraničí, kde co sedlák to kurva, ale Vláčilova poetika tuhle pachuť v pohodě spláchne a do popředí vystrčí  příběh člověka a ne třídního nepřítele.  Fascinoval mě tu Prachař a Kemr, zatímco jeden byl temnota, druhý světlo a přesto nepůsobili jednorozměrně, holt vynikající herci vedení vynikajícím režisérem.

Nabarvené ptáčeavant la lettre (včetně nesrozumitelného jazyka:). Angažovaný film podle angažovaného románu o pasáčkovi, který chtěl být pacholkem, ale naštěstí ho zachránili ti, kteří se těšili, jak nebude pánů, jenom netušili, že zbydou jenom pacholci. Především však silný umělecký zážitek! Tvůrčí žal mistrů je nad hvězdnou hodinu učedníků, proto je dobře, že Pasáčka natočil Vláčil, a ne Troška.

Hlavní hrdina je dítě. Chudé a negramotné. Jeho šance navštěvovat školu je mizivá. Zase dědka hraje Kemr.  Mě to nebavilo, nenadchlo a je to veskrze zbytečný film. Pražští pepíci se tu snaží hovořit nářečím. To je to samé jako když 70% řeckého obyvatelstva mluví anglicky. Nikdo jim nerozumí. "Ar sidi on de tebl nes to dir" To znamená "Our CD is on the table next to door" Osobní zážitek z města Pigadia na ostrově Karpathos.

Krásny, smutný a citlivý príbeh polosiroty na okraji dedinskej spoločnosti. Svet naivnými detskými očami prostých akejkoľvek podlosti, v ktorom ožívajú škriatkovia a víly, hoci aj berú na seba podobu banderovcov potulujúcich sa okolo dediny. Produkcia je dobrá nie len po technickej stránke, ale dodáva baladickému príbehu výbornú atmosféru zaťaženú dozvukmi vojny, v ktorej postavy ožívajú vďaka výborným výkonom Josefa Kemra, Ilju Prachara a hlavne malého Vlastimíra Drbala.

Až poetickým způsobem vyprávěný obraz neskutečně sympatického kluka (dlouho jsem už neviděl hrdinu, co by byl tolik "all heart"), který žije po válce jako pasák krav, žije z toho, co mu kdo ze známých dá (za štípání dříví dostane polévku), bez školy a bez kolektivu, jen ve svých lesích a pastvinách, s kravami, ale žije svůj život, v dolině, mezi statkem, pastvou a domkem, kde otec není, máma je věčně pryč, protože slouží a o kluka se stará převážně děda. A do téhle až idylicky líčené (avšak obtížné) reality roku 1947 přichází banderovci, kteří se připletou do vsi, kde jim starosta (Ilja Prachař) pomůže, ten spolu se sedlákem (Jiří Němeček), tvoří záporné duo příběhu (ty postavy, krom své hamižnosti a mrzutosti jsou ale jinak o ničem), proti nim jako protipól stojí mnohem zajímavější postavy dědy (Josef Kemr) a stréca (Jiří Schmitzer). Samotní vojáci jsou jako element spíše jen na pozadí (prochází okolo příběhu), kluk má občas rozhovory s mámou, která ale jaksi "je a není" v jeho životě a zajímavým způsobem je tak vždy promítnuta do hladiny, jako odraz. [Režie: František Vláčil, podle knihy Ladislava Fukse]