Vstup zakázán (1959)

Propastný rozdíl mezi po vizuální stránce výbornou Vláčilovou povídkou, kdy už při svém filmovém debutu ukazuje svůj neopakovatelný styl a typicky padesátkově naivně angažovaně výchovnou povídkou Vošmikovou. Vůbec člověk není na pochybách, kdo co točil. Obsahově sice nic světoborného, hudba taky žádná sláva, ale nic lepšího v té době nebylo prostě k mání. Druhá povídka má sice kapku lepší pointu - uvědomění kníraté Švorcové bylo pro řadu důstojnických paniček chlapců od čáry jistě příkladem, ale to je tak všechno. Hodnocení 5+2. S odřeným hřbetem, s přihlédnutím k Vláčilově prvotině - 4*.

Film sem viděl teprve nedávno a musím říct,  že mě opravdu velice překvapil. Druhou povídku hodnotit nebudu, tu sem nestačil dokoukat, zaměřím se tedy na první. Vláčilova zasněžená poetika ve spojení s výkonem Zdeňka Kutila, od kterého bych něco takového nikdy předtím nečekal. Kdyby se tehdy uděloval Český lev, byl by žhavý kandidát. Škoda jen,  že si nejspíš už něco podobného nezopakoval. V podstatě stejný příběh byl natočený o cca 20 později. Nebyl vůbec špatný, ale tomuhle se to nevyrovná! Už proto, že byl natočený černobíle a tento film je barevný. Navíc naexponovaný tak, že barvy úžasně dotváří schéma díla.

Tenhle povídkový film o "životech lidí u hranic" má sice 2 odlišné režiséry ale vcelku podobnou poetiku. Mistr Vláčil v té své naznačuje, v čem bude i do budoucna spočívat jeho síla. V poetickém vyprávění (zasazeném mnohdy do prostředí drsné reality – zde sněhové vánice a dunícího vichru), kde se čas mnohdy vcelku vleče, kde toho dotyční zas moc nenamluví, kde ale přesto je na co se dívat a co si užívat. Kamera Jana Čuříka využívající scenérie sněhem zaváté krajiny a odrazu světel a stínů je vskutku nádherná (viz nejvíc asi ve scéně kdy mladý voják nalezne ve sněhu vánoční ozdobu a zasněně na ní hledí). Sice zde příběhově má jít o narušení hraničního pásma nějakým diverzantem, ale to jakoby Vláčil moc ani neřešil. Narušení hraničního pásma diverzantem je i jakousi výchozí situací v druhé povídce. Otec od rodiny musí i o víkendu do služby a jeho syn následně utíká (asi) za ním do krásné divoké šumavské krajiny lemované kamenitou řekou Vydra. Nádherné záběry šumavské přírody jsou přitom asi největší devizou této povídky. Jinak tu jde hlavně o to realisticky vystihnout nejednoduché postavení členů pohraniční stráže, kteří obětují veškerý volný čas službě vlasti (a to i na úkor vlastní rodiny). Zajímavé je zde vidět Jiřinu Švorcovou v roli ještě "neuvědomělé" ženy, která pro to "vyšší poslání" svého muže nemá moc pochopení. Samotný závěr mi pak přišel takový dost useknutý, resp. bez nějakého jasnějšího konce ve vztahu k této postavě.

,,Dál už nesmíš, tudy chodí diverzanti! '' ---- Když jsem byl malý, často jsem poslouchal ve škole nebo z různých debilních televizních pořadů neuvědomujíc si tehdá, že jde o propagandu, jak náš klidný spánek střeží stateční pohraničníci. Nijak jsem tehdá neřešil před kým, ale fakt, že někde na čáře ve dne i v noci hlídají naši zem mladí kucí v jehičnatejch maskáčích se sapíkama, dalekohledem na krku a vostrejma vlčákama po boku mne tak nějak vnitřně naplňoval jakýmsi klidem. Jenže jak šel čas, stárl jsem a vzdělával se. Občas i někde něco zaslechl a najednou se obraz těch hodných chlapíků začal pomalu ale jistě měnit v brutální nástroj totalitní komunistické moci, která nejednou poštváním psů, střelbou, minovými poli či proudem nabitými dráty bránila naprosto normálním neozbrojeným lidem opustit ten komunistický ráj. A přiznávám, že dnes je to v mých očích stejná banda jako byly LM, nebo pořádkové síly VB. Střežení železné opony jim nikdo neopáře, ani ty mrtvé, zmrzačené či pozatýkané. A že plnili rozkaz? Ono šlo také střelit dávku krapet jinam. Jenže to by nebyly ze odměnu Primky a opušťák. Ano, takovou cenu měl pro někoho lidský život. Hodinky a dva dny volna. Vím, že jsou celé spolky pohraničníků, kteří se dnes scházejí a s dojetím se zajíkají jak tenkrát střežili tu naší socialistickou hranici... Nemám pro to ani kouska pochopení. Proto na tendenční filmy o chrabrých hraničářích a to ještě z padesátých let hledím rovnou s mírným despektem. První z povídek je z filmařského hlediska opravdu velice povedená. Prostě Vláčil už tenkrát...  Nádherná kamera, až westernová hudba na kytaru, dobré herecké výkony. Myslím si, že chudáka Kutila fakt v té vánici nechali krapet omrznout aby vypadal, že má dost a on toho dost evidentěně měl :-). Jinak příběh sám o jakémsi diverzantovi jdousím sněhem..... Eh... Druhá povídka je o tom jak to mají ženy hraničářů těžké. Chlapi pořád ve službě, pořád mimořádky na čáře a ony sami doma s dětmi. Koho by takové žití bavilo? Jenže pro chlapa ,,je těžké svlíct tu zelenou uniformu'' a jít dělat jinam. Nakonec i Jiřinka Švorcová pochopí a přestane doma dělat svému muži kvůli jeho službě rodeo.  --- Vezmeme-li obě povídky z čistě uměleckého hlediska, tak první celkem známá stojí určitě za vidění i přes ideové zabarvení. Ta druhá je o ničem. Dojímat se tu jako někteří nehodlám. Dávám tedy za dva výstřely ze světlice. * *

V první povídce už dal o sobě František Vláčil znát, že se rodí mimořádná režisérská osobnost. Ačkoliv téma tomu moc nenahrávalo, snímek má velmi osobitou filmovou poetiku. Filmařskou kvalitou tak převyšuje druhou povídku, která je natočena zcela tradičně, i když také docela zručně. Má ale zase lépe dramaticky vystavěný příběh. Čtyři hvězdy hlavně s přihlédnutím k Vláčilovu umění.