Pověst o stříbrné jedli (1973)

Príbeh je inšpirovaný beskydskou povesťou podľa ktorej každý, kto vykoná dobrý skutok, uvidí strieborné stromy. Neviem, čím si Ondrej zaslúžil túto odmenu, ale to je jediná vec, ktorú môžem filmu vytknúť. Melancholická atmosféra s krásnou zimnou prírodou a Liškovou hudbou evokuje drámu, je to však predovšetkým poetický film. Tak si ho bez obáv užite. Je na čo pozerať.

Další z řady krásných snímků MistraVláčila, ta jeho typická až dokumentárně vedená kamera, kterou byl vlastně vychován, je v kombinaci s nádhernouLiškovousborovou hudbou a zasněženými lesy kdesi v Beskydechopravdovou potravou ducha! Samotný příběh nepostrádá cit, napětí, mladickou rebelii ani nevyřčenou tragédii.Středometrážnífilm který se, stejně jako ty stromy, téměř dotýká nebe!

Když se člověk dokáže naladit na pomalé tempo filmu, čeká ho poměrně příjemný poetický zážitek. Mě zpočátku trvalo, než jsem se do toho dostal, ale nakonec jsem si ten film užil a čím blíže byl konci, tím se mi líbil víc. Největší podíl na tom má ale i skvělá (a snad bych i řekl tajemná) hudba, za kterou překvapivě nestojí nikdo jiný, Zdeněk Liška :-) Líbila se mi i kamera a odpovídající stopáž. Pověst o stříbrné jedli sice nenabízí žádné velké hluboké myšlenky, ale je čistě poetickým filmem - a v tomhle případě funguje velmi dobře. 4*

Mám vysloveně alergii na lidi, co kolem sebe házejí vajgly z cigaret. On tady sice Hojdr asi kouřil bez filtru, ale stejně. Jinak ovšem, krásná příroda, krásný čas, kdy ještě existoval sníh, a hezká hudba. Herci také v pohodě. Takže vadí jen krátká stopáž a ten psycho podtext. Ten byl zbytečný, a vadil, ale u pana Vláčila je to obvyklé, tak co. Další procenta odečítám za tu blbinu s pádem se stromu. Takže celkově za šedesát kousků. A to musím připočítat i tu poetiku.

Už první tóny nádherné Liškovy hudby, které prakticky s jistotou okamžitě prozradí svého autora, navozují specifický nádech tohoto snímku. Ano, mluvím o té zcela čarovné atmosféře, která za pomocí již zmiňované hudby a k tomu krásné, nezaměnitelné přírody výborně zprostředkované Uldrichovou kamerou vytváří velmi silný filmový zážitek. K tomu film nabízí dávné, lákavé tajemství, zvláštní depresivní nádech, tušení někdejší nešťastné události a v neposlední řadě „naivní“ a nechápavý pohled hlavního hrdiny. Jakože Pověst o stříbrné jedli je velmi zdařilý dětský film (no, pravda, snímek bych doporučil spíše o něco odrostlejším jedincům) a právě vnímání reality skrze malého Ondřeje vše umocňuje, protože nabízí v rámci žánru dobrodružnou podívanou, která umí zaujmout. I tím, jak se odbourává počáteční nedůvěra chlapce k neznámému muži, stejně jako postupně vzniknuvší vášeň a zájem o novou „aktivitu“. Povedl se i ten konec, který korunuje už tak moc pěkný příběh. Film v mých očích zaslouží solidní 4*.