Adelheid (1969)

Dnes už klasické setkání Vláčila s Körnerem nad tématem poválečné viny a odpuštění. To spojení přineslo mnoho zásadních úspěchů českého filmu. Překrásná barevná kamera, výrazná práce s hudbou, ideální práce s herci. Jen málokdoAdelheidodolá, je nutné si ji pravidelně připomínat a přemýšlet o jejím osudu. V textové podobě jeAdelheidprvní z KörnerovýchPodzimních novel, které pokračujíZánikem samoty Berhof(1973; zfilmováno 1983) aZrozením horského pramene(1980); zfilmováno pod názvemCukrová bouda, 1980).

Ach ten zmařený potenciál Körnerova textu, ach to oploštění. Předlohu si pamatuju, četl jsem ji loni - a byla výrazně lepší. Nechci se uchylovat ke zkratkovitým soudům typu, že "kniha je vždy lepší jak film", v tomto případě ale musím. Zaměřím se převážně na to oploštění filmové adaptace. Adelheid v Körnerově textu je ženská obyčejnská, průměrné postavy, ne vyloženě hnusného vzhledu, trochu ztahaná prací, málomluvná - celkově ne ten typ ženy, "na kterou by chlap chtěl hned skočit". Zato ve filmu, ve filmu je to krásná ženská, hotová Popelka. Bohužel za mě se tímVláčildopouští značné chyby, smazává tím částečně sdělení díla! Adelheid nemá mít "vyzývavý" vzhled, Adelheid má být obyčejná žena, žena zničená válkou, zdecimovaná Čechy, kterou Viktor pojme za svůj majetek a s níž nenaloží o nic líp než ti, co ji o vše připravili - o dům, o rodinu ad. Má na ni přenést své trápení, svůj rovněž zmařený život (nic však ve srovnání s životním osudem Adelheid), a to ne proto, že je Adelheid "hezká", ale proto, že tam Adelheid prostě je a musí s ním být, že je zkrátka hned po ruce, že mu slouží. Tam v žádném případě(!) nemá hrát roli estetická krása Adelheid, nýbrž skutečnost, že je absolutně jedno, kdo tam s Viktorem je; on by si takovým způsobem totiž přivlastnil každou, jen aby pocítil sebemenší pocit soucitu či lásky (přičemž sám druhou stranu svým útlakem psychicky ničí). Krása, jak říkám, nehraje a nemá hrát(!) v Körnerově dílu roli; to, že film se snaží podchytit kdejakého diváka tím, že tam "šoupne" pěknou herečku, je věc marketingu, nic víc. Stejně tak film opomíjí význam scény dívky s mlékem; úplně vypouští, že se dívka objeví ještě jednou v závěru knihy. A to tam jako není jen tak, to si tam Körner nevycucal pro nic za nic z prstu. Scéna v závěru novely je totiž tatáž, jen s odstupem času, po všech událostech, co se během té relativně krátké doby staly. Viktor potká dívku s mlékem, ovšem hned nato od ní odchází, vymění si sotva pár slov; Viktor totiž ví (čtenář si musí domyslet), že by zničil i ji. To ale, jak jsem již zmínil, film zcela vypouští; přitom by to byla jen krátká (a krásná) scéna, která by finálnímu sdělení výrazně přispěla. A ještě pár takových bodů bych měl, ale tyto mě tížily opravdu nejvíce, zvlášť to vykreslení Adelheid. Jinak je to veskrze v pohodě film, spíše průměrný, a to se opravdu Vláčilovi snažím nekřivdit.Vyhodnocení:Rozhodně si ale přečtěte předlohu, vše je tam umocněno mnohánsobně víc, k tomu působivěji

Snímek Františka Vláčila zasazený do raného poválečného období. Poručík v záloze Viktor Chotovický, ztvárněný Petrem Čepkem, je v úvodu představen jako svébytný, válkou poznamenaný samotář. Po jeho příchodu k Heidemannovu domu, který má spravovat, by bylo pro lepší orientaci diváka přínosné častější využití exteriérových záběrů této klíčové lokace. Při Chotovického tichém průzkumu interiéru by místy pomohlo výraznější nasvícení, které by zpřehlednilo prostor, ale chápu podtržení ponuré atmosféry. Vstup postavy do sebe uzavřené Adelheid, dcery nacisty Heidemanna, přináší zásadní posun. Režisér úsporně pracuje s dialogy mezi ní a Chotovickým, což je opodstatněné nejen jazykovou bariérou (Čech – Němka), ale i snahou o budování napětí skrze obraz a gesto. Působivé jsou záběry z perspektivy první osoby, například pohled Chotovického na Adelheid při sestupu po schodech či moment, kdy si voják namíří pistoli přímo proti obličeji. Celým filmem prostupuje výrazná hudba Zdeňka Lišky, která osciluje mezi jemnými durovými melodiemi strunných nástrojů a monumentálními orchestrálními, až chorálovými pasážemi. Postupné sbližování Viktora a Adelheid je budováno pozvolna a narušováno scénami zásadového strážmistra Hejmy (Jan Vostrčil), jehož postava především přináší nové informace a posouvá děj vpřed. Akční momenty v podobě rvaček na začátku a na konci filmu nepůsobí tak výrazně jako psychologické a obrazové roviny snímku.

Jak už je u filmů režieFrantiška Vláčilazvykem, jedná se o pomalý a velmi filozoficky založený snímek, který diváka uhrane silnými otázkami a donutí ho probdít nad nimi několik nocí.      Jedním ze signifikantních prvků Vláčilových snímků bývá vždy kamera. Pro každý z jeho počinů bych si vzpomněl na jeden charakteristický záběr, ať už jsou to zrychlené tunelové pohledy na dveře vĎáblově pasti, široké záběry na postavy bloudící po černobílé krajiněÚdolí včelči slunné travnaté výjevy veStínech horkého léta. Pro Adelheid tento aspekt naplňují statické záběry na postavy v kulisách domu nacisty Heidemanna. Většinou se jedná o naprosto tiché, herecky silné a melancholické chvilky, studující tíhu života, která doléhá na bedra našich dvou hlavních postav, tedy Viktora Chotovického, v podání skvěléhoPetra Čepka, a samotné dcery nacisty Heidemanna, Adelheid, ztvárněnéEmmou Černou. Oba herci talentem předbíhají ostatní zúčastněné a svou mimikou a brilantním smyslem pro herectví povyšují jinak jen lehce nadprůměrný film na úroveň uměleckého díla.      Co se týče samotného scénáře, ten je svým rozpětím poválečných existenciálních otázek o smyslu bytí a samotě příhodně velmi skromný a po většinu času připomíná plutí po lehce rozbouřeném oceánu, z něhož jakoby nebylo úniku. Základním a dost silným pilířem, na kterém vše drží, je dynamika mezi dvěma hlavními postavami. Viktor, silně pokřiven válkou a neschopný opětovného zařazení do společnosti, nachází domnělé pochopení v Adelheid, která je pro minulost své rodiny onou společností potlačovaná. Tato nezdravá láska je tak hnacím motorem celého filmu, při jejímž sledování stále doufáme v dobré vyústění, i přes fakt že za těchto okolností to viditelně nepůjde.      Vláčil nám tak předkládá snímek, který se prezentuje jako tragické romantické dílo o lásce, avšak řeší mnohem hlubší problematiku, sídlící hluboko, hluboko v lidské duši...

Tak druhá zkušenost s Vláčilem je čerstvě za mnou. Po Markétě Lazarové jsem dlouho zvažoval, jestli mu ještě dát šanci. Adelheid je naštěstí divácky přívětivější co se týče stopáže. Takže zápletka docela odsýpá. Herecky v pořádku, Čepek je taková jistota. Závěr se snažil překvapit, za což palec nahoru. Ale odvařený z toho nejsem. Technicky se jedná o kus poctivé filmařiny, ale obsahově to je již slabší. Za mě dávám 6/10