Po zkoušce (1984)

Bergman rekapituluje, ale zároveň dokazuje, že dokonale rozumie aj ženskej duši a náture a to s postupujúcim vekom stále viac. Dialógy postáv dávajú poznať, že ide o divadelníkov, ktorí majú tendenciu svoje myšlienky a pocity zaobaľovať do teatrálne znejúcich poučiek vhodných na divadelné pódium, avšak v reálnych vzťahoch znejúcich určite nie smiešne, ale skôr alibisticky. Na čo scenár aj poukazuje, rád by som si preto pozrel aj scény z rodinného života Anny a jej matky. Za mladú Lenu Olin, ktorú som nikde v tak mladom veku myslím ešte nevidel, zaokrúhľujem hore.

[3,5*]     Komorná dráma postavená čisto na skvelých dialógoch, ktorá prostredníctvom hlavnej postavy starnúceho režiséra (Erland Josephson) prináša Bergmanovu osobnú výpoveď. Divadlo až tak neobľubujem, takže na začiatku som k tejto divadelnej hre pristupoval dosť nedôverčivo, a to aj napriek tomu, že ide o Bergmana. Čím ďalej, tým viac ma to ale pohlcovalo, až nakoniec som bol uchvátený úžasným záverečným dialógom (predstava priebehu jedného vzťahu). Je zaujímavé, že podobne som vnímal aj herečku Lenu Olin - kým na začiatku filmu sa mi videla pomerne nezaujímavá, v priebehu filmu ma postupne dokázala veľmi upútať. Veľmi sa mi páčilo aj to prelínanie časových rodín pri spomienke na bývalú milenku, bolo stvárnené veľmi pôsobivo.

Bergmanovo psychologické konverzační drama jednoho muže a dvou žen na jevišti po zkoušce je popravdě mnohem víc psychologické a konverzační, než vyloženě dramatem. Těch 70 minut dialogů z jednoho jevišti jde, ač bez souvislého příběhu, do hloubky psychologie postav a obsahuje bezesporu obdivuhodné herecké výkony, což u Josephsona a Thulin nepřekvapí, ale u mladičké a pro našince neznámé Leny Olin překvapením může být. Na druhé straně celá tato inscenace s divadelní režií v jedném prostoru mi připadala poněkud monotónní, bez kouska atmosféry i napětí a navzdory relativně krátké stopáži i vhodnému rozpoložení z mé strany jsem měl zde docela problém naplno udržet patřičnou pozornost a zájem o postavy i celé dění. Díky hercům a zajímavému námětu (jakési drama na jevišti mimo hraného dramatu) sice dávám ty 3 hvězdičky, ale jinakPo zkoušcevnímám spíše jako obyčejnou a průměrně zrežírovanou TV inscenaci, která si získává výraznou pozornost kvůli jménu režiséra, ale mě osobně vedle herců a některých dialogů moc neměla čím oslovit.[55%]

,,Nepřestává mě fascinovat, že lidé stavějí domy, abychom si v nich mohli hrát..." Pure Bergman. I na tohoto mistra filmového minimálu jsou tentokrát filmařské prostředky střídmé, a to je co říct. Muž, žena, jedna cimra a spousta trefných postřehů o divadle. Myslím, že jde o jeden z jeho snímků. co nikdy nezestárnou. Fascinace divadelní magií a věčně opilé ztroskotané herečky tu s námi budou vždy.

Poprvé jsem byla televizním formátem poněkud zaskočena, úsporná divadelní výprava bez obvyklých nasvícených scén ... jako bych mistra velkých témat nepoznávala. Jako u většiny Bergmanových kousků jsem se nedala odradit. Napodruhé jsem vnímala docela jiné věci. Zatím jsem vnímala Bergmana jako velkého filmového režiéra a scénaristu. I když jeho láska k divadlu byla patrná i ve filmech, zde na jevišti svět stál odhalený a osobní jako nikdy předtím. Konfrontace s vlastním životem spojená s velikým vyznáním divadlu tváří v tvář ubývajícím silám a staří.