Hlas měsíce (1990)

Federico Fellini zostáva verný svojmu poetickému jazyku. Predstavuje nám svet ako cirkus bláznov. Takmer každá z postáv je svojím spôsobom blázon. Ivo Salvini je naivne čistá duša zaľúbený do krásnej Aldiny. Počuje však hlasy a v studniach vidí cestu do iného sveta. Prefekt Gonnella trpí paranojou a všetci podľa neho len hrajú divadlo ale v skutočnosti sú to špioni, ktorí ho sledujú. A  potom sú tu bratia Micheluzziovci, ktorí pomocou vysokozdvižnej plošiny stiahnu Mesiac z oblohy. Produkcia je dobrá a trpko sladká atmosféra neskĺzava do komédie. Je zaujímavé sledovať Paola Villaggia vo vážnej hoci úsmevnej úlohe. Ten spolu s Robertom Benignim podáva vynikajúci výkon. 70%

Já jsem od Felliniho viděl pouze Sladký život a Hlas měsíce mi ho určitým způsobem připomínal. Jenže místo kritiky se zde uchyluje režisér k představám, alegorii a leckdy až parodii na různé povahy či chybné lidské vlastnosti. Těžko film ale sledovat jako ucelený příběh neboť je to těžké sousto. Snímek se mi příliš nelíbil, ačkoli v cestě za hledáním lásky Ivo zažívá různé trampoty, příhody a potkává pozoruhodné postavičky, které se tu objeví a tu zase zmizí, aby se v určitou chvíli zase vynořili. Trochu to na mě působilo jako zdánlivě organizovaný chaos všehomíra a všehochuti.

Noční půda, roční období, slunce, déšť, den a noc. Veškerou sílu těchto aspektůFellinirozpoznává s grácií a nechává se unést představou, že v noci začneměsícvydávat slabé hlasy, kterým bohužel je málokdo připraven naslouchat, jelikož křik postmoderního světa, plného řvoucích reklam a okolního šumu, zcela nekompromisně přehlušuje poetické ticho a klid duše. Konzumní společnost, kterouFellinive svých filmech v prostředíŘímavždy a velmi rád kritizoval, se začíná stěhovat na předměstí a do okolních měst, kde vytváří novou formuchaosu, který lze charakterizovat nekomunikativností, sobectvím a duchovní chorobou.Felliniv posledním filmu své tvůrčí režisérské kariéry útočí na současnou společnost s návrhem úniku do uklidňujícího ticha, které slouží jako prostředek k uzdravení, jelikož právě psychika je zdrojem veškerého klidu a moudrosti. Svým způsobem velmi speciální forma filmového obrazu, která společně s vírou v osobní a básnickou fantazií jednoduše nenašla podporu u diváků a světových kritiků.Fellinise jednoduše nacházel v životní fázi, ve které odmítal a popíral veškeré negativa související s celkovým pohledem na tvorbu filmu. Smutný, ale zároveň pravdivý fakt.

Felliniho film, do kterého si obsadil komiky „spodní řady“ Paola Villaggia nebo Sima, a ve kterém posloucháme a tančíme na Michaela Jacksona? Eventuálně je u tohoto režiséra možné úplně vše a kdo ví, čeho bychom se ještě dočkali, kdyby se Fellini dožil i 21. století a točil dále... Fellini během své tvorby natočil celou řadu filmů bez celistvého děje, které připomínají spíše mozaiku různých tu více méně reálných, tu zcela surreálních výjevů k danému tématu a době. Některé se mi poměrně líbily, jiné zas příliš ne. Se samotnými výjevyHlasu měsícemám to asi stejně: chvíli jsem byl nadšený a útržky různých příhod mě přikovaly, připadaly svým pojetím, dialogy nebo atmosférou zajímavé (asi nejvíc mě dostala scéna z moderní diskotéky s valčíkovou vložkou starého páru uprostřed), aby pak záhy na to mě jiné výjevy z dílny sebestředního režiséra, na kterém občas vidět, jak kašle na svého diváka, nechávaly chladným. Tam, kde Fellini zaujal celou řadu kritiků svým legendárnímSladkým životemna sklonku 50. let, tam už o 30 let později recykloval stejný styl v nové době více méně už jen pro sebe a logicky i bez větší odezvy. Tato poslední labutí píseň alespoň netrvala déle, než 2 hodiny, různé odkazy na starší Felliniho snímky se mi zamlouvaly a po dost nudné první polovině se nakonec film rozběhl také do obstojných myšlenek. Dokonce i ten Villaggio je zde poměrně zajímavý.60%

Pro Felliniho mám slabost, je to umělec s velkým U, kterého ale není úplně snadné pochopit a docenit. Zatím jediný komentář, který toto trochu objasňuje, je od Germanicvs. I tento film by potřeboval výklad, ale i bez něho to pro mě byla fascinující podívaná, nabitá až téměř do konce, kde až v závěru si může divák trochu vydechnout a nadechnout se. Dávám 5*.