Interview (1987)

Čo sa teda konkrétne týkalo zrovna tohto titulnéhoIntervistu, tak na ňom som jednak spoznal „biografický pôdorys”, bez ktorého by sa to mimochodom zrejme vôbec nezaobišlo, a rovnako tiež i akýsi „nostalgický nádych”, ktorý mal až kultový status. • Čochvíľa budú legendárne filmové ateliéryCinecittà, praskať vo švíkoch, keďže sem znovu prichádza FEDERICO Fellini, nakrúcať nový film, a tak tým pádom sa vytvára naprosto (ne)štandardný postup v podobe »filmu vo filme« , ktorý je totiž súčasne ozvláštnený i o účasť japonskej televízie, ktorá o tom nakrúca reportáž. V podstate režisér stelesňoval sám seba, ako aj ostatní členovia štábu, či herecké obsadenie bolo na tom úplne podobne. • Autor sa vrátil v čase, keď začínal ako žurnalista, pohybujúci sa vCinecitte, čomu sa následne venovala i retrospektíva, ako priam vystrihnutá zo súčasnosti. Skrátka, mal som taký zvláštny pocit, že sa vskutku nejednalo iba čisto o film vo filme, ale o «Film vo filme vo Filme» , to jest„FILM na tretiu”, ak to mám napokon správne definovať, kedy tomu chýbal už len Marcello, ktorý možno konečne dorazí...? • Titul mal mimoriadne frenetický rytmus, neustále v pohybe, množstvo ľudí, vrátane mnohých dialógov, že si divák proste nemal čas ani kedy poriadne oddýchnuť, pričom medzitým pridaná vsuvka v podobeSladkého života, nabrala takú neuveriteľnú gradáciu, že to si mohol dovoliť urobiť jedine iba FELLINI, čo divák ihneď pochopí, akonáhle to na vlastné oči uvidí. • Pre fanúšikov kinematografie sa jedná o akúsi povinnú jazdu, ktorú som si určite veľmi užil.PS:„Na staré kolená ma zvlášť prekvapil, keďže som už akosi ani extra neočakával, že by ma potom ešte prekvapiť čímsi mohol.”

Fellinihopocta k filmovému studiuCinecittà, kde natočil veškeré své filmové klasiky. Iluze nad symbolicky natočeným smýšleným dokumentem přebírá plnou realitu filmové tvorby. Probíhajícíinterviewstírá hranici mezi dokumentem a fikcí, přičemž spojuječtyři filmydo jednoho společného. Malý film, který je v jistém slova smyslu velkolepý svou grácií, ladností a živostí. Kamera skutečně připomíná nástroj malíře, kterýFellinivyužívá ke svým grafickým, obrazovým a vizuálním nápadům, přičemž vytváří naprostý opak klasické kinematografie. Sekvence, ve kteréAnita EkbergaMarcello Mastroiannisledují fragmenty z filmuSladký život, je nádhernou, ale zároveň smutnou nostalgickou vzpomínkou na největší počinFellinihotvůrčího života, na který bohužel nedokázal nikdy navázat.

V době, kdy už velký Federico Fellini nemusel nikomu nic dokazovat a mohl si točit, co se mu zamanulo, dále pronikal do vod post-post-moderny. Intervista je filmem o něm, o jeho práci, o jeho milovaných ateliérech Cinecittà a práci v nich. Film ve filmu ve filmu o Fellinim, o Marcelu Mastroiannim i Anitě Ekberg... v hlavních rolích, jež všechny neúprosně uhání štáb japonských reportérů. Intervista je film-koláž, z něhož je cítit hrozná Felliniho radost z točení. A ta sekvence u Anity doma... krásné a vkusné.

Není to poprvé, co Fellini nevěděl co točit, tak prostě točil. V první polovině jsem si říkal, že se mu to sakra povedlo. Upadání hlouběji a hlouběji do filmového světa mě hodně zaujalo. Druhá půlka se ale zcela rozpadá do chrchle spíš nezajímavých epizod. Bohužel. Scéna, kdy se Mastroianni a Ekberg koukají na La Dolce Vita, ale v paměti určitě zůstane.

Fellini připravuje filmovou adaptaci Kafkovy Ameriky, přitom s ním japonský televizní štáb natáčí interview, zároveň se odehrává film, který sám natáčí o tom, jak poprvé přišel jako novinář do ateliérů Cinecittà, kde se zrovna natáčí film, dále se natáčí několik reklam, dojde k výletu za Anitou Ekbergovou, kde se zavzpomíná na Sladký život, to vše jakoby v jednom sledu. Zní to chaoticky a také to chaos je, ale velký mistr Fellini má vše pod kontrolou a divákovi se dostává vskutku nevšedního filmového zážitku.