Dotek (1971)

Motto: "Těžko se o tom mluví, zvláště v cizí řeči." Důkaz toho, jak ne zcela povedený film, který svého času nemohl potěšit ani švédské fanoušky, ani americké publikum (premiéra filmu 14. července 1971 v New Yorku), může postupem doby nabýt shovívavějšího světla. Angličtina sice zůstává stejně upocenou jako u všech Neangličanů, kteří v zájmu lepších dnešků a zítřků opustí svou nevýnosnou mateřštinu, ale toho si netřeba všímat ve chvíli, kdy se Bergman rozpovídá a zahrne tě opravdu pěknými prohlášeními. Je to samozřejmě divné, v Mlčení (a částečně v Personě) nějakém řečem už moc nevěřil, aby v Doteku najednou promluvil k okolnímu světu. Říkej tomu, jak chceš. "Nevěřím, že zvyky, manželství a děti jsou nějakou pevnou ochranou před okolním světem." Jednodušší struktura Doteku připomíná jeho prvotní snímky, obdařené ovšem o nelaskavost a jistou nevyrovnanost provázející filmy z konce 60. let (závěrem se film blíží předchozí Náruživosti, přičemž jde opět o zpodobnění Bergmanova vztahu s Liv Ullmannovou, tentokrát zahrané její dvojnicí z Persony). Ne úplně sympatický hlavní hrdina je kopií Stiga z filmu Na radost, jenž měl pro Bergmana stejný terapeutický účel. "Znám skutečné důvody. Jsou tak zatraceně mizerné, jednoduché a zbabělé, že se je neobtěžuju vyslovit. Nepoznáváš ten vzorec, Karin? Vím, že to jsou lži." Skutečnou zápornou roli tu však hraje (ve svém třináctém a posledním filmu u IB) Max von Sydow. Kdo by si toho ale všiml, když to zní tak rozumně: "Nemluv se mnou o spravedlnosti. Nesnaž se dovolávat ohledů nebo porozumění. Převezmi svou odpovědnost a nes ji. Učiň rozhodnutí. A konečně nes následky. Tohle představení trvá už téměř dva roky. Už jsem unavený. Nechci zažít ještě jedno dějství. Utrpení musí jednou skončit. Nemůže trvat donekonečna. Nechci být otravován záští, nevraživostí. Nechci tě nenávidět." Klíčovými jsou obě monologové scény (ženská v kostele a mužská v zahradě), v nichž v podstatě mluví o tomtéž (avšak v jiný čas, což z nich dělá monology), a mezi nimi pasáž, kdy "jsou spolu". Karin: "Vím, že jsi ke mně připoután skoro jako já k tobě. Ale opustíš mě. A vím proč. Nenávidíš se. A proto nenávidíš i mě (...) Žít dva životy je možné. Snad je pomalu zkombinovat do jednoho rozumného a dobrého života, který by přinášel užitek a štěstí i druhým lidem. Ale nejde žít s tvou nenávistí k sobě samému." David: "Myslel jsem, že bez tebe můžu být. Myslel jsem, že je to možné. Že se budu moct vrátit do svého starého života. Nemůžu. Život bez tebe fyzicky bolí. Je to jako ustavičná bolest. Ať dělám, co dělám, nemůžu se jí zbavit. Netušil jsem, že to bude takhle. Netušil jsem, že jsem s tebou tak strašně svázaný."

Reziser Ingmar Bergman natocil opat vkusny namakany film o tom, ze idealna rodina navonok je idealna fakt len navonok. V tomto - spolocenske konzervacky ktore narusaju vztah a lasku medzi muzmi a zenami.  82 %

Nedotklo se mě to. Pro mě jeden z nejslabších Bergmanů. V rámci žánru za 3.

Ta jen zdánlivě harmonická rodina tady opravdu vypadá na harmonickou. Všude úsměv. Najednou ale drama. Ok. Ale mezitím dál na nás usmívají. 2/5

Vcelku obyčajný a neoriginálny námet nám Bergman znovu servíruje svojím typickým pompézne-detailným rozborom postáv a vyjadrením emócií až na dreň.