Cikáni (1921)

Překvapivě dobrý snímek z počátku 20. let diváka zavede nejprve do Benátek, kde sledujeme mladého gondoliéra, jemuž odloudil milenku bohatý cizinec. Pak se přesuneme o několik let dopředu, kdy do české krajiny přicházejí dva muži, z nichž ten mladší se snaží najít domov své matky. Jak čas plyne, je odkrýváno jedno tajemství za druhým a současně odkrýváme osud všech postav. To prolínání je ale moc pěkně vystavěno, dobře načasováno a díky krásné kameře a hereckým výkonům se jedná o velmi dobrý divácký zážitek. Možná i díky autenticitě exteriérů.

No určitě budu mít velice zesílený zážitek díky promítání v Káznici v rámci festivalu Barvy brněnského Bronxu, kde promítání asistovala výborná kapela Alphones a dotvořila tak absolutně dokonalou atmosféru filmu. Jejich hudba natolik, s Cikány velice silně kontrastní (přecejen je to téměř stoletý rozdíl), zastínila můj střízlivý pohled na samotný snímek. I bez tohoto doprovodu byl zajímavý a rozhodně bych řekl, že i nadčasový a chvílemi až brutální. Ten Mácha je tou stopáží plně prorostlej - romantické pukání zhrzených srdcí nebo silné gestikulace vyjadřující pocity (působící spíše hororově) - Romantismus jak vyšitej... Hodnotím asi spíš zážitek než-li samotný film. Nedokážu si tyto dva vjemy od sebe oddělit a vlastně nejspíš ani nechci. Zda-li se Alphones rozhodnou, že by kohout zakokrhal i počtvrté... Doporučuji nenechat si tuhle příležitost ujít.

Film jsem zhlédnul v brněnském Kabinetu Múz za doprovodu živé hudby. Parádní zážitek a neskutečně originální propojení němého filmu s hudbou kapely Alphones. Po prohýřené sobotní noci jsem se bál únavy, ale tohle spojení mě vytrhlo z našeho světa a vplul jsem do jiné dimenze. Jako velký fanoušek československého filmu jsem Cikány viděl poprvé a musím říct, že na tu dobu je to naprosto unikátní level!! Krásně restaurovaný obraz, velice nadčasová kamera a její hrátky s obrazem a snímáním a příběh totálně deprimující a zoufalstvím prosycený. Ach ty ženy, až potřetí kohout zakokrhá....Krásný námět melancholika Karla Hynka Máchy natočil Karel Anton opravdu nádherně. Dóďa Pištěk ve své roli darebného hraběte Valdemara Lomeckého působí jako hrabě Drákula, jeho šílené výrazy jsou téměř hororové. Alphones tomu dodali takovou glazuru, že by s tím mohli vystupovat určitě vícekrát. Nepřetržitý soundtrack složený z různých samplů, zvuků a ambientních ruchů, basových vyhrávek a úderných škopků. Úžasný brnkací motiv, který se občas vracel měl neuvěřitelné kouzlo. Co mě ale odrovnalo a zapleštilo, byly scény znásilnění (snad poprvé natočeno v českém filmu!!) anebo poprava Giacoma za mohutného burácení bicích a baskytarového nášupu, který se mísil s obrazem a dohromady vytvářel neskutečný energický, až halucinogenní vesmír!! (Hodně mě to připomnělo podobné souznění kapely Lvmen). Vůbec celkové propojení hudby s projekcí bylo na jedničku! Myslím si, že i bez absence hudby bych hodnotil stejně, protože vzhledem k době vzniku film nepůsobí neohrabaně a právě naopak je nadčasový a ve srovnání s filmy vzniklých ve 20. létech je naprosto nesrovnatelný. Obrovská poklona za tak krásné zrestaurování.

„Bylo v tom cosi osudového, když zraky jejich poprvé se vpily do sebe…“ A to byl jen začátek, chudák gondoliér Giacomo si nakonec těch neštěstí stačil vybrat nejvíc ze všech, vždyť to bylo skoro na provaz, ehm…Ale nejvíc mě z postav bavil Pištěkův svůdník, sukničkář Lomecký („Krásné dítě, chceš mi ukázati cestu městem?“), zaujali třeba i bledá, zádumčivá mistryně skoku z okna (bez žíněnky!) Lea či neomylný detektiv a vysloužilec Bárta s jeho naprosto luxusním knírem („Mně pak řekl, abych šel k čertu. A já jsem šel - do hospody.“). S poutavostí děje to úplně slavné nebylo, ale pořád mě zajímalo, jak se dořeší rodinné vztahy, a díky neznalosti předlohy mě vcelku překvapila velká ponurost závěru. Díky restaurované verzi dělá s atmosférou hrozně moc výborná hudba, a svou nemalou roli hrají i osvěžující filtry a jejich rozmanitost. Celkově to vidím na slušné 4*. „Jaké štěstí, být milován tak krásnou ženou.“ - „Štěstí a krásným ženám nevěřím. Obojí je zrádné a proměnlivé. Zradí tě dříve, než kohout třikrát zakokrhá…“

Pýcha českého němého. Waldemar Lometzky aus Borek, Giacomo, Angelina, Lea, rekvizity lásky, zločinu, trápení v rukou Osudu. Vedle Švandy dudáka, Účastníků zájezdu a Slunce seno xx jeden z mála českých filmů, jehož námět přesáhne hranice české kotliny. V literární podobě dnes přehlížený romantický příběh, který na plátně Karel Anton rozehrál do překvapivě pestrých (nejen virážovaně barevných) obrazů, z nichž mnohé mají punc tehdejší světovosti, i když pro dnešek: achich ach. 86´