Křižník Potěmkin (1925)

Viděno na speciální projekci s živou (nepřekvapivě alternativní, ale překvapivě zajímavě dobrou) hudbou. Ke konci jsem se trošku myšlenkami ztratil (ještě mě měli následovat velkolepé věci!!!) a pak jsem si připadal troškutakhle.  Ve výsledku mě to ale chytlo. Jasně, je to ideologickou hrdostí prostoupeno skrz naskrz a bolí to (červenou vlajku hrdosti se tam propašovat podařilo), ale coby kulturní dědictví to má hodnotu nevyčíslitelnou a rozhodně si ji budu muset ještě nastudovat. Střihová skladba, gradace scén a záběrování jednotlivých obrazů jsou v rámci kinematografické historie revoluční a moc zajímavě se z nich ''poučuje''. Ale nevím no, některé scény na mě možná byli už moc dlouhé, z dnešního pohledu moc komunistické a zkrátka kdoví...

Monument filmových dějin a jeden z nejlepších němých filmů. Ejzenštejn chtěl dle vlastních slov "divákovu duši zorat jako traktorem" a daří se mu to znamenitě. Fantastická scéna na oděských schodech i dnes bere dech. "Křižník Potěmkin" je dokonalým protikladem ateliérových snímků a přehnané herectví němé éry zde vidíme minimálně. Tomu se říká nadčasovost, vážení.

Sergej Ejzenštejn je majster majstrov. On inšpiroval mnohých ďalších tvorcov, aby vytvárali atmosféru filmu tak, že najskôr je situácia vykreslená akoby samozrejme, no zároveň umelo a akosi neprirodzene. To nutne znamená konflikt za tú "správnu" stranu, ideu, postoj. A pritom ani to "správne" nemusí byť správne, no divák to pochopí tak, že to správne je. A to je pravé majstrovstvo kinematografie - režisér vie naservírovať svoj názor bez okolkov no zároveň nenútene, čím si úplne diváka podmaní. Tento film je klasika a hoc je svojím spôsobom veľmi ultraľavicový, aj konzervatívnejší diváci si vedia uvedomiť jeho posolstvo. A to je v súčasnosti očividné už len vo výnimočných prípadoch (napr. vo filmoch Edwarda Bergera - viď moja recenzia kuKonkláve). Postavy si v Ejzenštejnových filmoch uvedomujú riziká svojho konania (aj keď tu to až tak očividné nie je) a majú o ňom aj pochyby (v tomto smere je dobrým príkladom iný jeho film -Ivan Hrozný). Aj v tomto snímku, majú vzbúrenci križníka pochyby, no vedia, že keď sa nevzbúria, nebudú sa už ďalej môcť považovať za ľudí. Konflikt je teda nevyhnutný a aj keď je nakoniec víťazný pre tú "správnu" stranu (v skutočnosti historická udalosť vzbury až taká úspešná a ďalekosiahla nebola), divák si povšimne aj nepatrný náznak toho, že nebyť vonkajších vplyvov, nutnej dávky šťastia a náhody, tsk by celá vzbura vyplynula úplne inak. Tento film nutné si pozrieť najmä u študentov filmových škôl. 150%.

"Ктодоволенборщом,двашагавперед! ...Остальныхвздернунарею!"     ("Kto je spokojný s borščom, dva kroky vpred! ... Ostatných obesím na rahne!")Významné dielo svetovej kinematografie zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, revolučné hneď v niekoľkých významoch. Jednak tým, že stvárňuje revolučné udalosti v rokoch 1905-1907, ale predovšetkým použitím revolučných filmárskych techník (pri tom moderne pôsobiacom strihu človek aj prestáva vnímať, že má tá snímka už 100 rokov). Dielo je tým svojím silne expresívnym podaním dodnes mimoriadne pôsobivé (a to nielen v slávnej scéne masakru na schodoch). Výborne zvoleným podfarbením je sugestívna hudba Dmitrija Šostakoviča."Долойсамодержавие!"     ("Preč so samoderžavím!")

Většina lidí hodnotí současné filmy podle toho, jak se jim líbily. Takový přístup je ryze subjektivní a individualistický. Jakmile však má nějaký film auru důležitosti, protože byl třeba historicky přínosný či je na něj hojně odkazováno v jiných dílech, tak najednou propadnou stádovitosti a hodnotí spíše nadsazeně, protože nechtějí vypadat jako mimoni, kteří nedocenili obecně uznávané dílo. Poukázuji na to, že hodnocení nebývají konzistentní, páč do nich promlouvají mnohé okolnosti, které utváří optiku a rámec. To zdejší (83%) je zavádějící..._____Křižník Potěmkin je ale i přes své stáří poměrně funkční film. I bez zvuku divák pobere, oč ve filmu jde, takže s obrazovou stránkou je naloženo dobře. Přítomné prostřihy na dialogy v textové podobě však dokazují, že tvůrcům zvukový záznam prostě chyběl a dle mého by s tím film byl samozřejmě lepší:Zvukje rovinou, díky níž může tvůrce ještě efektivněji a efektněji uchopovat postavy i děj, když s ním je tedy dobře naloženo. Omezení však vynakládají tlak na kreativitu a tehdejší tvůrci si museli dát o to víc záležet na obrazové stránce, protože vyprávěli primárně skrze ni.Film je ovšem lepší jako audiovizuální médium, nikoli pouze jako vizuální.I takhle jsem si ale užíval, jak se posádka dohaduje s nějakým arogantním důstojníkem o stavu masa, které bylo prolezlé červy. Jen bych to radši slyšel.Člověk by mohl tvrdit, že je absurdní vyčítat filmu něco, co nebylo v možnostech doby jeho vzniku, ale já favorizuju srovnání s tím nejlepší, co jsem dosud viděl a co si dokážu představit. Autor by neměl chtít po divákovi, aby přimhouřil oči. Měl by ho přesvědčit o tom, že mu nic nechybělo, tím že dílo přizpůsobí svým možnostem.Potěmkin je takytěžce probolševickej, protože kritizuje carské Rusko (jistě oprávněně) a glorifikuje povstání pracujících (vyvěšení rudé vlajky). Příběh vypráví o vzpouře na carském křižníku, který postupně probudí revoluční nálady v Oděse a nejspíš i v celém Rusku... VSouostroví Gulagse můžete dočíst, jak to dopadlo. Pokud však divák přivře oči nad absentujícím zvukovou stránkou (mimo teda hudby) a probolševickým poselstvím, tak stále nemusí být vyloženě nadšen. Film má nějaká hluchá místa a já se s postavami nesžil, ačkoliv by k tomu byly předpoklady, jelikož také nemám rád těžkou fyzickou práci a buzeraci ze strany "autorit". Problém je, že postavy nejsou dostatečně prokreslené, což se ale bez dialogů dělá hůře. Obávám se tedy, že po té prožitkové stránce to dost dobře nefunguje, ale lze na to koukat ještěobservačně a technicistně: Lze si užívat kompozice, ale po stránce střihu mi to přišlo trochu nevyrovnaný. Někdy střih nesedí, někdy to není dostatečně smooth. Ona velká davová scéna na Potěmkinových schodech je svým rozměrem působivá, ale když se zaměřím na detaily, tak mi to moc uvěřitelné nepřijde. Film se mě snaží přesvědčit, že utíkající občani jsou z vrchu stříleni, ale já vidím, jak si komparzisti samovolně/opatrně lehají a zase vstávají.Působí to spíš směšně než tragicky. V jeden moment matka (ve skutečnosti chlap, co vypadá jako tranvestit) vezme do náruče své mrtvé dítě a nese ho nahoru před vojáky, ukázat jim, co způsobili. Vojáci ji/ho následně zastřelí, ačkoliv své pušky vůbec nemířili jejím/jeho směrem.