Přehlídka smrti (1925)

Stopáž sice může být pro mnohé neúnosná, ale Vidor od počátku rozehrává plnohodnotný příběh, který se stal svým pacifistickým nádechem vzorem pro budoucí filmaře a jejich dramatické válečné opusy. Úvodní část na francouzském statku přeci jen mohla být trochu kratší a znázornění bitevní vřavy mě trochu iritovalo nesmyslným chováním většiny vojáků, ale coby němý film postavený pořád s větší části na statických záběrech a sem tam důmyslných víceexpozicích funguje Big Parade nadmíru dobře a jeho jednoduché sdělení je nakonec dostatečně silné. Obzvlášť scény v zákopech korunované takřka Remarqovsky poetickou cigaretkou s nepřítelem představují opravdu vynikající kus čisté filmařiny...

Krásná ukázka toho, jak je možné spojit vážné téma s komedií. Tématem je válka a to, jak dopadá na jednotlivé lidi z různých vrstev, ale jsou zde sekvence, poměrně dlouhé, které jsou v podstatě němou groteskou, stejně jako jsou zde momenty, které jsou čistě romantické. Původně je to romantický příběh především a King Vidor mu dal kulisy války, které k němu výborně pasují. Dojemné a vtipné, i když tedy ve stejných momentech.

Vôbec najlepšie sú tie nemé filmy, pri ktorých sa nemusím zamýšlať nad tým, ako museli byť z nich vtedajší diváci nadšení, aké kamerové a strihačské novátorské kúsky predvádzali doboví režiséri. Ak je príbeh silný a pútavý natoľko, že dokáže diváka uchvátiť aj po 90tich rokoch, znamená to, že je nadčasový. Prehliadka smrti je vojnový veľkofilm, silný antimilitaristický film a romantický film v jednom a v zobrazení vojnových hrôz je rovnako desivý, ako tie súčasné a napríklad v zobrazení nepriateľa víťazí nad anonymným Spielbergovým zlom v Ryanovi. Film o tom, ako nepredvídateľné okolnosti (vojna), dokážu zmeniť osud človeka a jeho city bez toho, aby mu to mohol ten, ktorému ublíži, vyčítať. Film o zmene dieťaťa v muža, o sile priateľstva, lásky žien k mužovi, v neposlednej rade aj tej materinskej a naopak, o nezhojiteľných ranách, ktoré nám táto veľká prehliadka, ktorá je iba čistým, nezmyselným hnojom, dokáže utlmiť iba láska, pretože na ničom inom už potom nezáleží. Jeden z najlepších vojnových filmov všetkých čias. No a ako spoznáte v armáde abstinenta a gaya? Tí pôjdu k námorníctvu, pretože tí ostatní budú mať prístup k chlastu v pivniciach a k ženám v dedinách a mestách. Najsilnejšia scéna: prechod lesom.

Poutavě vystavené melodrama Přehlídka smrti je význačným počinem klasického Hollywoodu, na kterém se sice zub času pochopitelně podepsal, nicméně ne natolik, aby svým podáním vzbuzoval soucitný úsměv. Naopak – film ani netematizuje heroismus, spíše je pacifistické povahy vyjadřující sílu válečné mašinérie. Zároveň lze zde spatři jakousi bipolaritu ve vyprávění. Filmu Kinga Vidora totiž rozhodně přičíst na cti fakt, že je jak rozvernou romancí (předfrontová část), tak i ponurým obrazem války, jehož sugestivnost umocňuje vhodně užitá hudba při obou, diametrálně odlišných částech. Přehlídka smrti tak klame tělem: zprvu je spíše sledem humorných scének, jež s lehkostí a nadsázkou popisují život v armádě. Za frontovou linií panuje čirá spokojenost – a zároveň zde počíná milostná linie, kdy se hlavnímu hrdinovi Jimovi zalíbí místní dívka. „Válka není tak hrozná,“ jak říká jeden Jimův kolega při jedné z mnoha bezstarostných scén. S realitou se má brzy setkat: vojáci jsou posíláni na frontu a vyprávění je tak rozštěpeno do dvou odlišných částí. // Na Přehlídce smrti je kladem zároveň její žánrová podvojnost, ani jedna část není slabším článkem té druhé. Kooperují spolu tak, že nezůstává ani jedna „pozadu“. Rozhodně tedy není možné říci, že by se z jedné či druhé strany jednalo o žánrový nedodělek. Válečná, uměřeně (na svou dobu) realistická, a romantická linie spolu s úvodní a závěrečnou „domácí“ scénou (i tyto scény stvrzují bipolaritu: na počátku je Jim víceméně nadšeným dobrovolníkem, v závěru je zklamaným jako živoucí příklad Ztracené generace) tvoří kompaktní celek, přesně v mezích klasického modu vyprávění.

Jedno z nejpříjemnějších překvapení. The Big Parade je film, který mate tělem. Se všemi těmi přízvisky velkého filmu bych rozhodně nečekala něco tak přirozeného a okouzlujícího. Skutečně nejde ani tak o válečný film, jako spíš o bajku o přátelství a mládí v rozpuku. Ačkoli samotné válečné scény jsou velice přesvědčivé, ale ani v nich se neobejdeme bez spolupráce přátelství a odvahy. Vysloveně kouzelné a zábavné jsou scény s přáteli hlavního hrdiny po narukování, když jim ještě nehrozí bezprostřední nebezpečí. Celku samozřejmě dominuje John Gilbert, miláček filmového plátna. Mladý, krásný, sympatický hrdina všedního dne. Konečně i tu svou malou Francouzku sbalil tak elegantně na žvýkačku jako by to bylo dnes. Hned se pak lépe chápe onen slavný příběh vysněného páru Garbo a Gilberta před kamerou i za ní, když si za těmito jmény nepředstavujeme filmové ikony, ale příjemné mladé lidi, kteří mimochodem hrají i ve filmech. O nějakých záporech zde nelze hovořit, jde o nejčistší americký film o připojení Spojených států do války, jaký kdy byl natočen. Příběh člověka jde ruku v ruce s dějinami. A jako už tolikrát vivat nový hudební doprovod Carla Davise.