Faust (1926)

Nevím, no… Asi první film od Murnaua, který mě příliš nezaujal.
Před sledováním filmu jsem se trochu obával, že tím, že je film němý, pro mě bude těžké pochopit děj. Ten jsem chápal různě – chvílemi ano, chvílemi méně. Možná by bylo lepší se na film podívat ještě jednou, protože po zhlédnutí mám k příběhu spoustu otázek.
I přes to všechno se ale vizuálně, produkčně, režijně, po stránce efektů i hudby jedná o velké dílo. Na svou dobu je film výborně natočený a opravdu dobře vypadá. Možná se k němu ještě někdy vrátím – ať už kvůli hlubšímu pochopení děje, nebo hlavně kvůli tomu, jak působivě film vypadá.

Jako spousta jiných polovičních adaptací by se měl film jmenovat Faust a Markétka. Filmové zpracování je strhující ve svém úvodu. Od momentu, kdy si Faust chce vrznout, a kdy nastupuje samostatné drama Markétky, prověří hlavně váš vztah ke křesťanskému morálnímu étosu. Což už se tak netýká filmu samotného jako jeho předlohy. Převedení národního pokladu do nového frivolního média bylo nahlíženo téměř jako svatokrádež, Murnau nicméně obstál se ctí. Viděna verze s výborně padnoucí hudbou Timothyho Brocka z r. 1995.

Vizuálne úchvatný kus na tú dobu, ktorý v prvej polovici diváka ohúri rýchlosťou vyprávania príbehu čo pri nemých filmoch nebývalo bežné. Pri dejovej línii mladosti a zaľúbenosti sa príbeh spomalí a nudí, vadí mi zbytočná linka s tetou mladej Markéty. Záver je poňatý rozporuplne, neviem či rejža uvažuje o viere a láske úprimne či ironicky.

Možná, že polovina (možná i víc...) mých komentářů k filmům němého období, po nichž občas pro doplnění filmových obzorů sáhnu, se podobají z hlediska vypsaných dojmů jako vejce vejci, ale nic se nedá dělat. UFaustajsem obdivoval úžasné výtvarné a scénické nápady, poutavé triky, působivě expresionistické černobílé obrazy, z nich sálající atmosféru... minimálně scéna s podepsáním vlastní krví na mě zapůsobila horrorově i z dnešního pohledu, líbilo se mi, že i ve vesměs temném filmu dochází kdesi v druhé polovině na pár příjemně osvěžujících poetických scén a jistý zážitek, na základě něhož bych MurnauovaFaustaoznačil za dodnes pozoruhodné dílo, se určitě dostavil. Na druhé straně u téměř dvouhodinové stopáže jsem se občas nevyhl ani pocitům vaty a přehnané délky některých scén či možná i celku, v kombinaci se stylem z dnešního pohledu již tak specifickým a do jisté míry hůře ztrávitelným... ač talentovaný tvůrce své doby za to tolik nemůže. Emoce ve vyhrocené chvíli i s příchozí depresí se zvláště ke konci dostavily, ale zároveň jsem se párkrát přistihl, že během sledování, ač na jedné straně dostatečně pohlcen silnou atmosférou, přemýšlím také nad x dalšími různými věcmi (přestože jsem si na tak náročný film vyhradil specifický čas) a že s výjimkou závěrečného osudu Markéty mě podaný obsah díla nezasáhl takovou měrou, jak by zřejmě měl... Nevadí, němá 20. léta se holt nadále nestanou mým oblíbeným filmovým obdobím, přestože v nejednom snímku vnímám i nadčasové klady a jistě zásadní odkaz pro tvorbu budoucí.[70%]

"...a Bůh mu odpověděl: Láska, ty kundo."Pokud nebesa vsadí celý osud země na bedra labilnímu starci, který ani není schopný nahned nevyvolat čerta když jde do tuhýho, asi to dost vypovídá o tom jak si nahoře stojíme. Na Fausta měl Murnau po úspěchu Posledního muže blank check a my díky tomu sledujem fascinující scény kamerových průletů krajinou, které ve své zrnité špinavosti působí opravdu nějak zvláštně ďábelsky nadpozemsky. V prvním aktu k tomu ještě filmu nabízí spoustu klasických hororových výjevů v klasicky útulném prostředí rozeklaných expresionistických kulis. Bohužel posléze se děj rozmělňuje komickým trylkováním nějaké tetky s Mefistofelem než se to celé zas vrátí k poctivému zmaru, slzám, vánicím, umrzlým dětem a poslednímu polibku na zapálené hranici.