Vozka smrti (1921)

Švédské němé mistrovské dílo, které geniální režisér Victor Sjöström natočil podle literární předlohy nositelky Nobelovy ceny Selmy Lagerlöfové, vtrhlo do tehdejších kin jako nespoutaný kinematografický živel. Podle dobových pramenů vyvolal snímek ve své domovině i daleko za hranicemi naprostou senzaci, která otřásla základy filmového umění. Kritika i diváci v kinech jej tehdy nepřijaly pouze jako „zdařilý film“, ale oslavovaly ho jako přelomový milník a posvátný moment, v němž se kinematografie definitivně vymanila z okovů pouťové jarmareční zábavy a hrdě vstoupila do vznešené sféry vysokého, čistého umění. Největší úžas a doslova posvátný šok však vyvolalo vizuální ztvárnění světa duchů. Legendární kameraman Julius Jaenzon tehdy dovedl techniku vícenásobné expozice k naprosté, dechberoucí dokonalosti. Například scény, v nichž přízračný kočí projíždí s průsvitným vozem po mořském dně nebo s mrazivou něhou sbírá duše zemřelých, se nesmazatelně zapsaly do dějin. Tyto efekty poprvé nepůsobily lacině ani směšně, jak tomu do té doby u průkopnických filmových triků bývalo. Na stříbrné plátno se poprvé podařilo přenést skutečnou nadpřirozenou mystiku. Technické zpracování navíc plně sloužilo hluboké psychologii postav a příběhu, místo aby bylo pouhou samoúčelnou atrakcí pro pobavení davů. Tento vizuální zázrak dokázal organicky propojit dva zdánlivě neslučitelné světy. Na jedné straně stojí syrový, špinavý sociální realismus, jako například nekompromisní pohled na alkoholismus, domácí násilí, drtivou chudobu a stín tuberkulózy. Na straně druhé se rozprostírá hluboce spirituální, transcendentální příběh o vině, vykoupení a posmrtném životě. Snímek však nementoruje, ale skrze temnou atmosféru a snové sekvence naopak diváka emočně drtí, aby mu vzápětí daroval katarzní naději. Struktura vyprávění navíc předběhla svou dobu o celá desetiletí. Děj se odvíjí v několika fascinujících časových rovinách. Mistrovsky tak využívá složité retrospektivy a nabízí dodnes nevídaný narativní labyrint. Retrospektivu uvnitř retrospektivy. Není divu, že byl tento film prohlášen za absolutní triumf světové kinematografie a vizuální básnictví, které do té doby nemělo obdoby. Navždy upevnil celosvětovou reputaci tzv. Zlatého věku švédského němého filmu a proměnil pojem „Švédská filmová škola“ v nesmrtelný symbol nejvyšší umělecké kvality. Vliv tohoto filmového klenotu rezonuje dějinami jako mohutná ozvěna. Naprosto uhranul mladého Ingmara Bergmana, který později přiznal, že jej viděl snad stokrát. Zjevná inspirace postavou Smrti se pak nesmazatelně otiskla do jeho slavného filmu „Sedmá pečeť“ (1957). A vliv nekončí ani tam. Ikonická scéna, v níž postava jménem David Holm zběsile seká sekerou do dveří, se stala přímou inspirací pro legendární hororový moment Stanleyho Kubricka ve filmu „Osvícení“ (1980). Tento němý a stále inspirativní film plným právem září na samotném vrcholu zlatého fondu světové kinematografie jako věčný monument lidské imaginace.

Asi málokdo si umí představit,že se na naší dobu bude někdo dívat stejně mezi prsty jako já na rok 1921. Vůbec to prostředí a podmínky k životu jsou soudě dle filmu naprosto otřesné a mimo mé chápání. Co bych ale s chutí dopřál za meducínu nejednomu člověku,by byl onen příběh tohoto muže......To by hned bylo na světě líp. Úžasný příběh. 90% (10% jsem nedal jen proto ,že jsem rozmazlený fracek,zvyklý na velikou tv a max. rozlišením, ale za to ti filmaři nemohou,jinak bych dal rovných 100%).

„Bože, nechaj moju dušu dospieť k zrelosti skôr, než bude zožatá!“•Legendárne melodramatické [hororové] nemé dielo - pomáhajúce si nástrojom v podobe „retrospektívy v retrospektíve”, čo ho vskutku posúvalo i na úplne inú úroveň - síce na nadčasovú, ale predsa i trochu vyčerpávajúcu z pohľadu vtedajšieho publika, ktoré sa vo viacvrstvovej štruktúre, mohlo kľudne kedykoľvek strácať; skrátka, tento švédsky režisérsky virtuóz menomSJÖSTRÖM- v tomto špecifickom prípade naraz sediaci až na dvoch stoličkách [režisérskej & hereckej; dokonca, poprípade aj na tej tretej v rámci spracovania adaptovaného scenára] - podľa môjho názoru predbehol svoju dobu minimálne o takých 20 až 40 rokov; po dvadsiatich rokoch od premiéry, vzniká podobne mozaikovité spracovanie v tvareObčana Kanea, a takto by som mohol asi pokračovať donekonečna, aký vplyv mal daný film na svetovú kinematografiu! → scéna so sekerou zase inšpirovala Kubricka priOsvietení...•A viete, čo je na tom celkom najlepšie? Naladil som sa na to, že teda väčšinou budem pozorovať iba akéhosi „Kočiša v kapucni a s kosou, ako zbiera duše zosnulých, počas toho, ako jazdil na koči po švédskom okolí,” povedzme niečo na spôsobSiedmej pečati- ale čochvíľa som sa úspešne preladil na sociálnu drámu okolo HriešnikaHolma, ktorý strácal kontrolu nad svojim konaním, v podstate vďaka čomu sa čoraz viac prepadal do zamotanej priepasti - a vezmite si, že tieto dve línie, priam neuveriteľným spôsobom následne splývali dohromady: neuveriteľná radosť z priebehu tejto čistej kinematografie!!!•„Alkohol je [možno] dobrý pán, ale zlý slucha,” o čom sa na vlastnej koži presvedčil aj HriešnikHolm, ktorý si vôbec nevážil to, čo vlastne doma všetučko mal: milujúcu ženu, a k tomu rovnako aj 2 dcérky!•Jedná sa o naprosto nadštandardnú záležitosť, pri ktorej som si neuvedomoval ani akurátne plynúci tok času, tak ma mimoriadne pohltila. V rámci nemých príspevkov, ROZHODNE nemá príliš veľkú konkurenciu?

Zážitek umocnila skvěle restaurovaná verze, jíž jsem měl k dispozici a zejména naprosto skvělá hudební kompozice, která tomuto nadčasovému morálnímu melodramatu dodala další rozměr.  Herecky i dramaticky vyspělé a konzistentní dílo, jež navíc nenabízí nějakou schematickou srajdu, ale drsný až beznadějný pohled na lidskou bídu, tedy tu charakterovou, kde ani druhá, třetí či čtvrtá šance nedokáže bídníkovi otevřít oči.  Přistupoval jsem s opatrností a nakonec dokoukal zcela pohlcen a fascinován. Dvojexpozice pak využita asi nejlépe, co jsem kdy viděl a celé tohle prvotní filmové kouzlo působilo naprosto přirozeně, stejně jako herecké výkony poplatné jen žánru, nikoliv době a struktura vyprávění pomocí flashbacků dodala další rovinu, která Vozku smrti definitivně vytáhla ze své doby.  Inspirační zdroj pro velikány Kubrickova či Bergmanova ražení tedy nezklamal, zejména scéna z Osvícení s rozflákanými dveřmi musí potěšit i duši žánrového fanouška, byť Vozka smrti je hororem až v poslední řadě. Mistrovské dílo, k němuž nemám ani tu nejmenší výhradu.

Prostě mi to bylo propagováno úplně jinak, než co jsem nakonec dostal. Podobně jako filmKanály(i když to je úplně mimo, ale jednoduše mi to celou dobu hrálo v hlavě) jsem očekával film od začátku do konce napěchován pokrokovým efektem dvojité expozice, který, ale jak jsem samozřejmě musel zjistit, nelze ve filmu (ke všemu z roku 1921!) udržet celou dobu. Na druhé zhlédnutí by se mi to asi líbilo víc, protože bych už věděl, do čeho jdu a že mám raději očekávat něco jiného, než nyní a zaměřit se na ta pozitiva v příběhu (který je teda rozhodně zajímavý a stojí za to - a je tedas zajímavé vidět skandinávský němý film, protože to potvrzuje moji teorii o přebytečně předramatizovaných a složitých příbězích ve filmech z jeho počátků, ke všemu ale ještě v mixu s klasickým skandinávským skeptismem a citem pro vekšerá negativa adepresi), to vlastně důmyslné využití dvojité expozice aspoň v takovéto míře a přestat blbnout. Jednoduše, bylo to fajn, i když jsem čekal něco jiného.